Pátek 15. července 1881

Jsme v Charkově, na nástupišti zastihneme Michu a Lihopoje, vyrazili z Poltavy před námi. Sperandio přijíždí se svou ženou (sestrou Pacha), což je snad nejošklivější žena, jakou jsem kdy viděla, a se svou holčičkou Margot, jsou jí tři roky a je milá. Jdeme se pěšky projít po městě. Lihopoj je k Dině laskavý, doufám, že mé řeči o malbě, o ctižádosti, o pohrdání zdejším životem mě poškozují v
jeho očích a že ocení velmi skutečné půvaby (bez dvojsmyslu) Diny, která je rozkošná, má vlasy plavé jako obilí a oslnivou pleť, co se na venkově léčí.
Já kašlu a dusím se. Právě jsem se vrátila od zrcadla, kde jsem čekala, že najdu příznaky nemoci, ale ne, ne, ještě jsem štíhlá, ale velmi daleko od vyhublosti, a pak ta holá ramena mají jakýsi rozkvetlý vzhled, který se neslučuje s kašlem a se zvuky, které slýchám v hrdle, a s těmi, které už ušima neslyším tak dobře... To proto, že jsem nastydlá, proto kašlu silněji... Inu...
S mámou jsme vešly do kláštera a máma poklekla se zanícením před malovaným obrazem Panny Marie — jak se ale modlit k obrazu! Měla jsem to pevně v úmyslu a nedokázala jsem to. Ale když se modlím doma, když to přijde, pak se cítím lépe, přísahám vám, a věřím, že mě Bůh může uzdravit, ale jen On sám. Jenže k tomu by mi musel odpustit tolik maličkostí.
Vždycky jsem slýchala, četla a skoro i vida, že neopětovaná nebo neznámá láska působí utrpení. Já kvůli Cassagnacovi netrpím, a dokonce když na něj myslím, je to s velkým potěšením. Tak co tedy???