Neděle 10. července 1881 – 28. června

Ulehla jsem o půl páté a zapomněla na modlitby. Paul se nechce s Alexandrem usmířit, ačkoli jeho sebeláska, kterou jsem uchránila, je nedotčená, ale tady mají zvláštní představy.
Zkrátka obědváme u Alexandra a opijeme se. Bez toho se tu člověk neobejde, hrozím se toho. Ach, chci odjet, všechno je tu nechutné! A mí strýcové, ti jsou vyloženě protivní, dobrácký Étienne a opilec Vladimír. Co jsem to řekla? Neřekla jsem nic. Ale Marie řekla, že chci odjet, no tak říkáš, že odjíždíš, budeš moci odjet, ale zatím proč pryč: „Vždyť je ti tu tak dobře.“ atd. Vyšla jsem z toho celá bez sebe a teď jsme všichni zpátky, kromě mámy a táty, kteří se jen snaží jeden druhého popíchnout a jsou rozčilení jako hysterici.
Na cestě potkáme Lihopoye, zastavíme se, rozprávíme.
Micha si vylomil zub, když zvedal Sperandia a Paula, protože dnes večer ve velkém salonu pořádáme jakýsi cirkus. Coco předvádí kousky, muži také.
Micha se nám pořád věší na sukně, je mu třiadvacet, ale jako by mu bylo šestnáct.