Neděle 10. července 1881

Ulehla jsem o půl páté a zapomněla na modlitby. Paul se nechce s Alexandrem usmířit, ačkoli jeho sebeláska, kterou jsem uchránila, je nedotčená, ale tady mají zvláštní představy.
Zkrátka obědváme u Alexandra a opijeme se. Bez toho se tu člověk neobejde, hrozím se toho. Ach, chci odjet, všechno je tu nechutné! A mí strýcové, ti jsou vyloženě protivní, dobrácký Étienne a opilec Vladimír. Co jsem to řekla? Neřekla jsem nic. Ale Marie řekla, že chci odjet, no tak říkáš, že odjíždíš, budeš moci odjet, ale zatím proč pryč: — Vždyť je ti tu tak dobře. — atd. Vyšla jsem z toho celá bez sebe a teď jsme všichni zpátky, kromě mámy a táty, kteří se jen snaží jeden druhého popíchnout a jsou rozčilení jako hysterici.
Na cestě potkáme Lihopoje, zastavíme se, rozprávíme.
Micha si vylomil zub, když zvedal Sperandia a Paula, protože dnes večer ve velkém salonu pořádáme jakýsi cirkus. Coco předvádí kousky, muži také.
Micha se nám pořád plete pod sukněmi, je mu třiadvacet, ale jako by mu bylo šestnáct.

Poznámky

Coco: téměř jistě domácí mazlíček — vzhledem ke jménu a cirkusovému kontextu nejspíše papoušek.