Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 9. července 1881

Tak jsme všichni vyrazili na pouť a odtamtud do Kremenčuku, kde se projedeme po Dněpru; hraji bezbožnici nebo skoro a popohnám je k tomuto výletu.
Po tisíci dohadováních se tedy rozhodneme. Nedovedete si představit, je to celá výprava! A k čemu vůbec? A snad by bylo lepší nejezdit! Vždyť koneckonců, jak to dopadne? Najde se kde spát nebo co jíst? Zkrátka je to vesnice, vezmeme s sebou Vassila, který bude vařit. Je to hrozné, u Gavronzi je hora, kterou se nelze vyhnout, takže by si na ni člověk měl zvyknout; ale kdepak! Ne, pokaždé je to, jako by se právě vynořila nová a děsivá překážka. Zkrátka, poté co každý postupně řekl, že
zůstane nebo že mu ten či onen řekl, ať zůstane, vyrážíme ve třech vozech: pán a paní, Dina, kněžna, Catherine, Ninina sestra, a Sperandio; Nini, já, Paul a Micha. Kolem půli cesty Paul a Micha z plna hrdla zpívají, což sedláky na cestě ohromuje. V hotelu zastihneme všechny tři bratry Babaninovy pohromadě, Alexandra, Étienna, Vladimíra, jak pijí šampaňské.
Alexandre mluví o srdci, o příbuzenství, o vzpomínkách z mládí; zkrátka je otevřený jako vrata, když jsou otevřená... Zkrátka, hned tuším, že v tom něco je. Vskutku, právě odkoupil od Étienna jeho dědický podíl; Étienne tedy dopadl jako ostatní. Zbývá už jen Nicolas, ale ten dopadne stejně přes všechny své protesty, a pak bude mít Alexandre všechny otcovy pozemky. Je to silák, ten muž, jde si za svým cílem a dojde k němu; je to síla. Skláním se a skoro ho respektuji. Je rozkmotřený s Paulem a sežere ho; proto je usmířím.
Protože spolu nemáme žádné záležitosti, naše vztahy jsou veskrze zdvořilé a dnes večer jsem se ho zavěsila v městské zahradě. Ale zdá se, že jsme ztropili nejhlučnější den, jaký si lze v Poltavě představit, a že se o tom bude mluvit. Tak vám ho tedy vylíčím.
Večeříme ve zmíněné zahradě, stůl o patnácti příborech zabírá celou pravou stranu terasy a nedovolí obecenstvu, tlačícímu se v tak málo uctivé vzdálenosti, aby nás obtěžovalo, když nás chce vidět jíst a poslouchat orchestr, který hraje pro nás, a ženský sbor, který jsme dali zavolat. Cikánské písně zpívaly Rusky a Švédky.
Byla bych nejraději vyzváněla na poplach, protože se lidé nescházeli dost rychle; zaplnilo se to kolem osmé.
Jdeme do střelnice, kde se umístím za dva důstojníky, kteří střílejí hůř než já! Nezapomeňme, že během večeře se k nám připojí pan Oustimovič, maršál šlechty poltavské gubernie.
Můj otec jím je za újezd, kterých je třináct nebo patnáct. Je to domýšlivý hlupák, veršotepec ražení pana Prudhomma, groteskní, který platí za velkého ducha a hezkého muže. Před pár dny a vůbec často jsem si z jeho směšných veršů utahovala, jak si zaslouží, a to dnes večer před lidmi. Předvádím tedy divadlo svých chval, jejichž každé slovo mělo pro naslouchající dvojí smysl. Je nesmyslné, aby šlechtu zastupoval někdo takový, ostatně prošel jen překvapením, lidé měli strach a hlasovali, jen aby měli pokoj, a tak dopadl na všechny čtyři, celý omámený tou poctou. A je z výtečné bohaté rodiny, dobře oženěný
hlupák naléhal, otec mu řekl, že napříště bude jednat podle své libosti a že ho vybízí, aby činil totéž. To vzal vážně jako pokárání a s úsměvem mu podal svou navštívenku (což bylo dosti dobře vymyšleno), a tu měl náš pán tolik vtipu, že odpověděl svou fotografií. Buď jak buď, za dva roky přijedu pomoci svrhnout toho drzého packala. Prochází se s námi a naléhá, abychom šli k arcibiskupovi, ale já říkám, že nás v takovou hodinu nikde nečekají a že by to bylo nevhodné. Máma se prudce stáhla nad nevhodností jeho poznámky k mému otci, ale on to ani v nejmenším nepochopil.
Jdeme do divadla přiléhajícího k zahradě. Tleská se a řve se tak hlasitě, až je z toho člověk celý rozčilený... Je to odporný zvyk, ten pokřik vyvolávající herce, ta nadšení nazdařbůh a každou chvíli. Třetí galerie na nás křičí, že u nás kouříme. Byl to Alexandre, schovává se, a s mámou pomáhající všechny utišit necháme toho rušitele být, jenže galerka, opovážlivá svou beztrestností, nám popřeje dobrou chuť, když nám podávají čaj. Co se týče pouti, nikdo jí zřejmě nevěří. Vše se znovu zpochybňuje, a je to velmi protivné, když je člověk jejím strůjcem, nechce to dát najevo a má skrytý cíl. Vlak odjíždí ve tři ráno a všichni ti lidé, spousta statkářů, invalidé, těhotné ženy... a já jediná to měla všechno oživovat. Připadala jsem si z toho celá hloupá. Když mě vidí celou nespokojenou, vezme se to jako věc, na které mi záleží, a každý mi přes únavu spěchá zavděčit.
Máma kvůli tomu po návratu do hotelu ztropí scénu, je ostatně celá rozčilená, a přitom není proč. Vladimír je nicméně úplně, je to nechutné. A ten dav, který se táhne po zemi, kdekoli, a nikdo si ani nedá tu práci... Zkrátka pak celá tlupa čekala na naše rozhodnutí, jdeme znovu do zahrady na večeři, jediná věc, kterou tu člověk dělá upřímně. Ale jsou tři hodiny, všechno je zavřené. Navrhuji jít vzbudit Alexandra v jeho domě, zve nás nazítří na oběd a stále je ke mně laskavý.
Ušli jsme pár kroků po ulici, bosí a v nočních košilích. Zavěšuji se do něho a stěžuji si, že by ten průvod byl k smíchu, kdyby se tu lidé uměli bavit. Ale nejdřív ta pouť — nebyli jsme na ni valně připraveni, a tak jsem si zaznamenávala sebemenší příkoří, abych ty malichernosti obětovala Bohu, a přitom myslela, že to není ono. Zkrátka, abych odpykala, rozhodnu se probdít celou noc, totiž od čtyř do desíti, v modlitbách, což je nesmírné, když člověk padá únavou.

Poznámky

Kremenčuk: průmyslové město na řece Dněpru ve střední Ukrajině, asi 90 kilometrů od Gavronzi. ↩
Tři bratři Babaninovi — Alexandre, Étienne a Vladimír — jsou Mariini strýcové z matčiny strany, synové její babičky. ↩
Maršál šlechty („maréchal de la noblesse“): volená funkce v ruské imperiální správě zastupující šlechtický stav dané gubernie nebo újezdu. Pan Oustimovič zastává funkci gubernskou; Mariin otec drží odpovídající funkci újezdní. ↩
„Soliveau“ — malý trám či kláda; z bajky La Fontaina „Žáby, které si žádaly krále“, kde kláda hozená do rybníka jako jejich král zůstává neužitečně netečná. Marie jím častuje nabubřelou nicku. ↩