Pátek 8. července 1881

Tíživý den ze všech hledisek. Trápení,
trucování, jeden druhému se vyhýbáme nebo se hádáme... Máma je proti Paulovi velmi popuzená, dokonce k němu chová jakousi nenávist. Naočkoval jí to ten drahý strýc Alexandre. K večeru se vše uklidní, měla jsem toho dost...
Rozkošná měsíční noc, zůstáváme všichni pod balkonem a rozprávíme. Micha přijel. Ale přes den to bylo velmi protivné, div jsme se navzájem nekousali.
Dobrou hodinu jsem přecházela dosti velkým hájkem, který je tmavý i v poledne. Nikdo tam nechodí a ještě byly vidět stopy po posledních deštích. Cestou jsem si vymýšlela příběhy s Cassagnacem, tam docela sama, bylo to pohodlné a klidné. Ale aby k tomu došlo... bylo by třeba tolika jemných pokání z jeho strany... A tím spíš, že nic nebylo. Ach, výbuch se napravuje snáz, ale tady je to velmi těžké. A já sním o sňatcích, poctách, slávě a konečně o lásce toho muže, a dál nic. To jest, nikdy nesním o tom, že bych podváděla svého manžela, nejprve si zařídím vdovství... A ten Cassagnac, jemuž přisuzuji všechnu jemnost, všechnu velikost... a všechnu tu slávu, kterou musím získat, abych nebyla pokořena, až se k němu vrátím... Teď na něm vidím vady, ale tehdy už žádné mít nebude, bude mě milovat, takže se stane oním vysněným milovaným... Když jsem sem přijela před pěti lety a když jsem večer vycházela nebo se dívala z okna do téhle velké zahrady, myslela jsem si, jak by bylo hezké, kdyby tu byl. Jak jsem jen mohla najít místo pro Larderei... Ale to nebylo nic, jeho domnělých třicet tisíc franků renty, touha provdat se a jeho odpor, láska? Nikdy, nikdy, nikdy. Ostatně je tohle vůbec láska, miluji vůbec toho druhého? Však uvidíme, zatím si zaznamenávám dojmy.