Čtvrtek 7. července 1881

Tchán odjel, sestra zůstala. Nini prosila toho starého lotra, aby jí dal pět set rublů, aby mě mohla doprovodit a strávit pár dní v Paříži. Ale nic.
A to ještě kdyby byl chudý.
Můj otec mi kromě peněz, které mi dlužil, právě dal tři sta padesát franků, které slíbil na zaplacení účtu u obchodníka s barvami. Slíbil také, že zaplatí barvy, které si odvezu sem, ale na těch sto franků už nesmím spoléhat.
Jenže jsem měla odjet dnes večer, ale máma může jet jen k hranicím a tam je třeba čtyřiadvacet hodin čekat na tetu... A pak to vypadá tak podezřele, takové na půl přerušené doprovody. A pak jsem se svou rodinou tak nešťastná.
Zkrátka máma mě přivádí k nepříčetnosti svou měkkou pasivitou, která je jakýmsi protivným odporem. Pán má horečku a já s ním nemluvím, jen nahlas vyjadřuji svou nespokojenost. Nini přitom umírá touhou cestovat a Paulovi by to udělalo nesmírnou radost, rozhoduji se tedy učinit dva lidi šťastnými a zpříjemnit si cestu. Říkám to mámě se spoustou výčitek ohledně její pomalosti, nedbalosti a těch lží, jimiž mě hodlá uchlácholit, které nakonec stejně prokouknu, protože je to většinou jen pro získání času, a pak přicházejí záchvaty rozhořčení, které tyto dobré duše doufají vyvážit sirupy.
Ach, Svatá Madono. Už ani nevím, co přesně se
říkalo, jen tolik, že máma řekla, že nejsem nucena žít s rodinou, která mě tolik rozčiluje.
— A jak to udělat?
— Vždyť Breslau žije sama...
Kdyby v té hlouposti byla drzost, posměch, zlomyslnost, nic by to nebylo, [začerněná slova: bylo to řečeno] zpola z nedbalosti, zpola z jakéhosi přesvědčení vyvolaného únavou z těch scén a skutečným žalem, který jí to působí. Už mě bolely čelisti a hrdlo se mi svíralo, jak jsem se přemáhala, a začala jsem na ni křičet, ať jde pryč, nebo že provedu něco zlého, a ona vyšla velmi pomalu a vlídně, ale tak mě to popudilo, že jsem se zamkla na klíč, převrhla kus nábytku a vrhla se na kolena, vzývajíc Boží milosrdenství a propukajíc v pláč. Ale nejsem hodna nebeského soucitu, dobře cítím, že nejsem dojemně nešťastná a že nemám obtěžovat Boha. Rozbila jsem zrcadlo po tom posledním, které jsem rozbila v Paříži, ohluchla jsem a teď...
Člověk může být pověrčivý i věřící. Ostatně neštěstí nepřichází kvůli rozbitému zrcadlu, nýbrž zrcadlo se rozbíjí jako varování... před čím?
Nemohu nic než se modlit k Bohu, cítím, vím, že si nic nezasloužím (a přísahám vám na svou duši, že jsem upřímná), ale jak se ubránit tomu, aby člověk neprosil... o milost, i když si ji nezaslouží.
Teď se vracím z pavilonu, kde jsem zůstala spílat lakotě a drzosti svého otce. Noc byla tak krásná, měsíc tak svěží a tak bledý, že místo abych šla rovnou do pavilonu, procházela jsem se s povzdechem a ptala se, k čemu jsou všechny ty trampoty.
Není to snad totéž zůstat tady... Bůh mě odtud vytáhne stejně dobře jako odjinud, bude-li mě chtít vytáhnout z nesnází, a pak je krásně, jsou to samí dobří lidé, sloužící i sedláci, všichni, a ty dva velké domy, které na sebe hledí jeden proti druhému jako dva hlupáci. Zkrátka, proč odjíždět... Hledat lékaře, který by mě uzdravil, lázně? Nevěřím tomu. Už věřím jen v Boha, že mě uzdraví... Tiše jsem přistoupila k otevřenému oknu [začerněná slova: a] schovaná za obrovským topolem jsem naslouchala, ale na pět kroků jsem z hovoru vedeného obyčejným hlasem neslyšela nic. Byla bych stokrát ztracená, kdyby mě máma víceméně důmyslně netahala z nesnází. Ale sama... dnes večer jsem se dobře přesvědčila, že jsem nemocná... Zkrátka jde-li jen o to mít... či spíše ne, není to... důvěra, je to
šílená touha být uzdravena, ať se nade mnou Bůh smiluje.
Nini, její sestra a Dina mě doprovodily až do mého pokoje a rozprávěly jsme o zlověstných věcech ohledně rozbitých zrcadel. A ty tři svíce, dvakrát či třikrát jsem je tu měla. Zkrátka, mám zemřít? Jsou chvíle, kdy mě z té myšlenky zamrazí, ale když věřím v Boha, mám menší strach, ačkoli... chci přece žít. Anebo oslepnu. To by bylo totéž, neboť bych se zabila... Ale co člověk najde tam? Co na tom, alespoň se vyhne známým bolestem. Anebo snad úplně ohluchnu. Urputně se nutím napsat to slovo, které mi drásalo pero... Bože můj, není to soucit, soucit si nezasloužím, jsem nehodná, a ať tu chvíli zemřu, pravím-li to z pokrytectví, jsem nehodná všeho, ale Vy jste Bůh, jenže se ani nedokážu modlit jako jindy, nelze, já alespoň nemohu prosit o něco nespravedlivého [začerněná slova: je] nespravedlivé prosit o shovívavost pro mě. Bude-li to smrt někoho blízkého... mého otce, nebyla by to velká ztráta, ale máma. Nikdy bych se neutěšila z toho, že jsem jí řekla křivé slovo: Snad byste se chtěli zeptat, zda bych dala té smrti přednost před hluchotou... Nedokázala bych to říci ani rozhodnout ani v té nejprchavější vteřině.
Co mi u Boha bezpochyby škodí, je, že beru v úvahu sebemenší hnutí své duše a nemohu se ubránit myšlence, že tato úvaha mi může být počítána ke zlému a tamta k dobrému — jenže jakmile uznám, že je to dobré, není v tom už žádná zásluha a vše je ztraceno. Mám-li nějaké velkodušné, dobré či křesťanské hnutí, hned si toho všimnu, a v důsledku toho pociťuji proti své vůli uspokojení vzhledem k tomu, co mi to podle mého má vynést, a za těchto okolností se zásluha rozplyne. Tak jsem před chvílí dostala nápad sejít dolů, vrhnout se mámě do náručí, pokořit se — a samozřejmě myšlenka, která následovala, byla v můj prospěch, a vše bylo ztraceno. Pak jsem pocítila, že by mi nedalo příliš práce takto jednat a že bych to proti své vůli udělala trochu ledabyle nebo po dětsku, neboť opravdový vážný, dramatický citový výlev mezi námi je nemožný, nikdy mě neviděli jinou než rozzuřenou nebo posměšnou, a nebylo by to možné.
Měli by mě za blázna, nebo že hraji komedii.

Poznámky

Obchodník s barvami: kupec specializovaný na malířské barvy a materiály — pro pracujícího malíře značný výdaj.
„Pán“: ironické formální oslovení „Monsieur“ (pán) pro otce, naznačující jeho předstíranou důstojnost.
Pozn. překl.: „Svatá Madono“ — Marie užívá tohoto italsky zabarveného zvolání („Sainte Madone“) jako výrazu úzkosti.
Louise Breslau (1856–1927): malířka švýcarského původu a spolužačka z Julianovy akademie v Paříži, která proslula nezávislým životem. Máma zřejmě naznačila, že by Marie mohla žít stejně.
Tři svíce hořící zároveň: ruská pověra věštící smrt. Marie se zřejmě ocitla v místnosti se třemi zapálenými svícemi dvakrát nebo třikrát.