❦
Čtvrtek 7. července 1881 – 25. června
Tchán odjel, sestra zůstala. Nini prosila toho starého lotra, aby jí dal pět set rublů, aby mě mohla doprovodit a strávit pár dní v Paříži. Ale nic.Jeudi 7 juillet 1881 - 25 juinLe beau-père est parti, la sœur est restée. Nini a supplié la vieille canaille de lui donner cinq cents roubles pour pouvoir aller me reconduire et passer quelques jours à Paris. Mais rien.
A to ještě kdyby byl chudý.
Et encore s’il était pauvre.
Můj otec mi kromě peněz, které mi dlužil, právě dal tři sta padesát franků, které slíbil na zaplacení účtu u obchodníka s barvami1. Slíbil také, že zaplatí barvy, které si odvezu sem, ale na těch sto franků už nesmím spoléhat.
Mon père à moi outre l’argent qu’il me devait vient de me donner trois cent cinquante francs promis pour payer la note du marchand de couleurs. Il avait aussi promis de payer les couleurs que j’emporterais ici, mais sur cent francs je ne dois plus compter.
Jenže jsem měla odjet dnes večer, ale máma může jet jen k hranicím a tam je třeba čtyřiadvacet hodin čekat na tetu... A pak to vypadá tak podezřele, takové doprovody přeťaté v půli. A pak jsem se svou rodinou tak nešťastná.
Seulement je devais partir ce soir mais maman ne peut aller que jusqu’à la frontière et là il faut pendant vingt-quatre heures attendre ma tante... Et puis ça à l’air si louche ces conduites coupées en deux. Et puis je suis si malheureuse avec ma famille.
Zkrátka máma mě přivádí k nepříčetnosti svou měkkou pasivitou, která je jakýmsi protivným odporem. Pán2 má horečku a já s ním nemluvím, jen nahlas vyjadřuji svou nespokojenost. Nini přitom umírá touhou cestovat a Paulovi by to udělalo nesmírnou radost, rozhoduji se tedy učinit dva lidi šťastnými a zpříjemnit si cestu. Říkám to mámě se spoustou výčitek ohledně její pomalosti, nedbalosti a těch lží, jimiž si myslí, že mě uchlácholí, které nakonec stejně prokouknu, protože je to většinou jen pro získání času, a pak přicházejí záchvaty rozhořčení, které tyto dobré duše doufají vyvážit sirupy.
Enfin maman me met hors de moi par une passivité molle qui est une sorte de résistance énervante. Monsieur a la fièvre et je ne lui parle pas en disant tout haut mon mécontentement. Or Nini meurt d’envie de voyager et cela ferait [un] plaisir immense à Paul, je décide donc de faire deux heureux et de m’égayer le voyage. Je le dis à maman avec une foule de reproches concernant sa lenteur, sa négligence et ces mensonges avec lesquels elle croit me calmer, que je finis bien par voir puisque c’est pour la plupart du temps pour gagner du temps et alors ce sont des crises d’indignation que ces bonnes âmes espèrent contrebalancer par des sirops.
Ach, Svatá Madono.3 Už ani nevím, co přesně se říkalo, jen tolik, že máma řekla, že nejsem nucena žít s rodinou, která mě tolik rozčiluje.
Ah ! Sainte Madone. Je ne sais donc plus ce qui se disait au juste seulement maman a dit que je ne suis pas obligée de vivre avec une famille qui m’énerve tant.
„A jak to udělat?“
— Et comment faire ?
„Vždyť Breslau žije sama...“4
— Mais Breslau vit donc seule...
Kdyby v té hlouposti byla drzost, posměch, zlomyslnost, nic by to nebylo, bylo to řečeno zpola z nedbalosti, zpola z jakéhosi přesvědčení vyvolaného únavou z těch scén a skutečným žalem, který jí to působí. Už mě bolely čelisti a hrdlo se mi svíralo, jak jsem se přemáhala, a začala jsem na ni křičet, ať jde pryč, nebo že provedu něco zlého, a ona vyšla velmi pomalu a vlídně, ale tak mě to popudilo, že jsem se zamkla na klíč, převrhla kus nábytku a vrhla se na kolena, vzývajíc Boží milosrdenství a propukajíc v pláč. Ale nejsem hodna nebeského soucitu, dobře cítím, že nejsem dojemně nešťastná a že nemám obtěžovat Boha. Rozbila jsem zrcadlo po tom posledním, které jsem rozbila v Paříži, ohluchla jsem a teď...
S’il y avait de l’insolence, de la raillerie, de la méchanceté dans cette bêtise ce ne serait rien, c’était dit moitié par nonchalance, moitié par une sorte de conviction amenée par la lassitude de ces scènes et le chagrin réel que cela lui cause. J’avais déjà mal aux mâchoires et le gosier étranglé à force de me contenir et je me mis à lui crier de sortir ou que je ferais un malheur et elle est sortie très lentement avec douceur mais j’en fus si exaspérée que m’enfermant à clef, je renversai un meuble et me jetai à genoux invoquant la miséricorde divine et fondant en larmes. Mais je ne suis pas digne de la pitié du ciel, je sens bien que je ne suis pas une malheureuse attendrissante et que je n’ai pas à importuner Dieu. J’ai cassé une glace après la dernière que j’ai cassée à Paris, je suis devenue sourde et maintenant...
Člověk může být pověrčivý i věřící. Ostatně neštěstí nepřichází kvůli rozbitému zrcadlu, nýbrž zrcadlo se rozbíjí jako varování... před čím?
On peut être superstitieux et croyant. Du reste le malheur n’arrive pas à cause d’une glace brisée mais bien la glace se brise comme un avertissement... de quoi ?
Nemohu nic než se modlit k Bohu, cítím, vím, že si nic nezasloužím (a přísahám vám na svou duši, že jsem upřímná), ale jak se ubránit tomu, aby člověk neprosil... o milost, i když si ji nezaslouží.
Je ne puis que prier Dieu, je sens, je sais que je ne mérite rien (et je vous jure sur mon âme que je suis franche) mais le moyen de s’empêcher de demander... grâce quand même on ne le mérite pas.
Teď se vracím z pavilonu, kde jsem zůstala spílat lakotě a drzosti svého otce. Noc byla tak krásná, měsíc tak svěží a tak bledý, že místo abych šla rovnou do pavilonu, procházela jsem se s povzdechem a ptala se, k čemu jsou všechny ty trampoty.
A présent je reviens du pavillon où je suis restée à discourir contre l’avarice et l’impudence de mon père. La nuit était si belle, la lune si fraîche et si pâle qu’au lieu d’aller droit au pavillon je me suis promenée en soupirant et en me demandant à quoi bon tous ces tracas.
Není to snad totéž zůstat tady... Bůh mě odtud vytáhne stejně dobře jako odjinud, bude-li mě chtít vytáhnout z nesnází, a pak je krásně, jsou to samí dobří lidé, sloužící i sedláci, všichni, a ty dva velké domy, které na sebe hledí jeden proti druhému jako dva hlupáci. Zkrátka, proč odjíždět... Hledat lékaře, který by mě uzdravil, lázně? Nevěřím tomu. Už věřím jen v Boha, že mě uzdraví... Tiše jsem přistoupila k otevřenému oknu a schovaná za obrovským topolem jsem naslouchala, ale na pět kroků jsem z hovoru vedeného obyčejným hlasem neslyšela nic. Byla bych stokrát ztracená, kdyby mě máma víceméně důmyslně netahala z nesnází. Ale sama... dnes večer jsem se dobře přesvědčila, že jsem nemocná... Zkrátka jde-li jen o to mít... či spíše ne, není to... důvěra, je to šílená touha být uzdravena, ať se nade mnou Bůh smiluje.
N’est-ce pas la même chose [de] rester ici... Dieu me tirera aussi bien d’ici que d’ailleurs s’il veut bien me tirer d’affaire, puis il fait beau, tout ça c’est des braves gens, les domestiques et les paysans, tout le monde et les deux grandes maisons qui se regardent l’une en face de l’autre comme deux imbéciles. Enfin pourquoi partir... Chercher un médecin qui me guérisse, des eaux ? Je n’y crois pas. Je ne crois plus qu’en Dieu pour me guérir... Je me suis approchée doucement de la fenêtre ouverte et en me cachant derrière un immense peuplier j’écoutais mais à cinq pas je n’entendais rien d’une conversation faite d’une voix ordinaire. Je serais perdue cent fois si maman ne me tirait d’affaire d’une façon plus ou moins ingénieuse. Mais seule... ce soir je me suis bien assurée que je suis malade... Enfin s’il ne s’agit que d’avoir... ou plutôt non ce n’est pas... confiance, c’est désir insensé d’être guérie, que Dieu ait pitié de moi.
Nini, její sestra a Dina mě doprovodily až do mého pokoje a rozprávěly jsme o zlověstných věcech ohledně rozbitých zrcadel. A ty tři svíce5, dvakrát či třikrát jsem je tu měla. Zkrátka, mám zemřít? Jsou chvíle, kdy mě z té myšlenky zamrazí, ale když věřím v Boha, mám menší strach, ačkoli... chci přece žít. Anebo oslepnu. To by bylo totéž, neboť bych se zabila... Ale co člověk najde tam? Co na tom, alespoň se vyhne známým bolestem. Anebo snad úplně ohluchnu. Urputně se nutím napsat to slovo, které mi drásalo pero... Bože můj, není to soucit, soucit si nezasloužím, jsem nehodná, a ať v tu chvíli zemřu, pravím-li to z pokrytectví, jsem nehodná všeho, ale Ty jsi Bůh, jenže se ani nedokážu modlit jako jindy, nelze, já alespoň nemohu prosit o něco nespravedlivého je nespravedlivé prosit o shovívavost pro mě. Bude-li to smrt někoho blízkého... mého otce, nebyla by to velká ztráta, ale máma. Nikdy bych se neutěšila z toho, že jsem jí řekla nevlídné slovo: „Snad byste se chtěli zeptat, zda bych dala té smrti přednost před hluchotou...“ Nedokázala bych to říci ani rozhodnout ani v té nejprchavější vteřině.
Nini, sa sœur et Dina sont venues me reconduire jusqu’à ma chambre et nous avons causé de choses sinistres à propos de miroirs cassés. Et les trois bougies, j’en ai eu deux ou trois fois ici. Enfin, est-ce que je vais mourir ? Il y a des moments où cette idée me donne froid mais quand je crois en Dieu j’ai moins peur quoique... je veuille bien vivre. Ou bien je deviendrai aveugle. Ce serait la même chose, car je me tuerais... Mais qu’est-ce qu’on trouve là-bas ? Qu’importe on s’évite quand même des douleurs connues. Où peut-être deviendrai-je sourde tout à fait. Je m’acharne à écrire ce mot qui m’écorchait la plume... Mon Dieu ce n’est pas pitié, je ne mérite pas la pitié, je suis indigne et que je meure à l’instant même si je le dis par hypocrisie, je suis indigne de tout mais Vous êtes Dieu, mais je ne puis même pas prier comme les autres fois, on ne peut pas, je ne peux pas du moins, demander quelque chose d’injuste il est injuste que demander l’indulgence pour moi. Si c’est la mort d’un proche... de mon père ce ne serait pas une grande perte mais maman. Je ne me consolerais jamais de lui avoir dit une parole de travers: Vous voudriez peut-ête demander si je préférerai cette mort à la surdité... Je ne saurais le dire ni décider même pendant la seconde la plus fugitive.
U Boha mi bezpochyby škodí, že beru v úvahu sebemenší hnutí své duše a nemohu se ubránit myšlence, že tato úvaha mi může být počítána ke zlému a tamta k dobrému — jenže jakmile uznám, že je to dobré, není v tom už žádná zásluha a vše je ztraceno. Mám-li nějaké velkodušné, dobré či křesťanské hnutí, hned si toho všimnu, a v důsledku toho pociťuji proti své vůli uspokojení vzhledem k tomu, co mi to podle mého má vynést, a za těchto okolností se zásluha rozplyne. Tak jsem před chvílí dostala nápad sejít dolů, vrhnout se mámě do náručí, pokořit se — a samozřejmě myšlenka, která následovala, byla v můj prospěch, a vše bylo ztraceno. Pak jsem pocítila, že by mi nedalo příliš práce takto jednat a že bych to proti své vůli udělala trochu ledabyle nebo po dětsku, neboť opravdový vážný, dramatický citový výlev mezi námi je nemožný, nikdy mě neviděli jinou než rozzuřenou nebo posměšnou, a nebylo by to možné.
Ce qui me nuit sans doute près de Dieu c’est que je tiens compte des moindres mouvements de mon âme et ne puis m’empêcher de penser que telle pensée peut m’être imputée à mal et telle autre à bien, or dès que je reconnais que c’est bien il n’y a plus là aucun mérite et tout est perdu. Si j’ai quelque élan généreux ou bon ou chrétien je m’en aperçois aussitôt, par conséquent on éprouve malgré moi de la satisfaction en vue de que cela doit selon moi me rapporter et dans ces conditions-là le mérite s’évanouit. Aussi tout à l’heure j’ai eu l’idée de descendre de me jeter dans les bras de maman, de m’humilier et naturellement la pensée qui suivit celle-ci fut à mon avantage et tout a été perdu. Puis j’ai senti que je n’aurais pas trop de peine d’agir ainsi et que malgré moi je le ferais un peu cavalièrement ou à l’enfant, car une expansion véritable sérieuse, dramatique entre nous est impossible, on ne m’a jamais vue que furieuse ou blagueuse et ce ne serait- pas possible.
Měli by mě za šílenou, nebo že hraji komedii.
On me croirait folle ou jouant la comédie.
Poznámky
Obchodník s barvami: kupec s malířskými barvami a potřebami. ↩
„Pán“ (Monsieur): Mariin otec. ↩
Pozn. překl.: „Svatá Madono“ — Marie užívá tohoto italsky zabarveného zvolání („Sainte Madone“) jako výrazu úzkosti. ↩
Louise Breslau (1856–1927): malířka švýcarského původu a spolužačka z Julianovy akademie, která v Paříži žila sama. ↩
Tři svíce hořící zároveň: podle pověry věštily smrt. ↩