Středa 6. července 1881

Včera domácí bouřka, otec byl dosti zaražený, když jsem před ním zopakovala mámě včerejší rozhovor.
Kněžna je pobouřená, s otcovsky kárajícím výrazem jako obvykle: nebe mi dalo všechno, říká, a já nejsem spokojená.
Mně už několik měsíců šediví vlasy. Bílé, a to v mém věku, je dost vzácné [škrtnuto: shledá se]; vím, že to způsobila má hluchota.
Pan Patčenko s dcerou přijeli v poledne. Měla jsem ho za horšího, než je, a je s podivem, že tak počestný muž se chová tak hanebně k Paulovi a hlavně k jeho ženě, kterou nechává bez vindry v cizí rodině.
Zkrátka mají se tu dobře, a on sem přijíždí na návštěvu, jako by byl bezúhonný, a teď, když ho dobře přijali, nebude mít žádné přání jednat jinak, pokud vůbec kdy takové přání měl.
Dokončila jsem svůj obraz, který je lepší než vše, co jsem dosud udělala, hlavně hlava, kterou jsem celou třikrát předělala. Ale protože jsem nekreslila dost pečlivě, stalo se, že paže je trochu krátká a v póze je jistá neobratnost; tyhle vady mi přitom nelze odpustit, protože mám vše, co je třeba, abych se jim vyhnula. Bývala bych to několikrát nechala být, protože ten obraz... Zkrátka bylo by stejně dobré udělat několik studií jako dodělávat tu příliš krátkou paži, ale pořád jsem doufala, že ho ode mě otec koupí, když mi nedal žádný dárek a já přijela až sem... ale nezdá se, že by k tomu mělo dojít.
[začerněná slova: Je] ve vsi trh, jdeme tam a bavíme se házením všech bonbonů, co najdeme, do davu, je to jako konfety o karnevalu. Vytvoří to krásný společný pohyb, všechny ruce se naráz vztáhnou, všichni se vrhají k zemi, je to jako lidská vlna. Dav je krásný.
[Na okraji: Stará Gaviniová mi píše, Brimontová, ta maličká, Wolff také] Ale vida, Paul ohlašuje, že se na
mém otci objevila ta Francouzka, jíž daroval malý statek hned vedle (sto arpentů) a které nelze zabránit, aby chodila na náves. Mě to totiž okamžitě poníží; kdyby nikdo nic neřekl, byla bych to pominula mlčením, ale je nesnesitelné, aby se o tom mluvilo přede mnou, a tak odcházím z náměstí a zakrývám se slunečníkem a závojem, aby to stvoření nevidělo mou tvář, a stejně tak nemanželská dcera pana Bashkirtseffa, kterou má se selkou a kterou máma při svém posledním pobytu připustila do své přítomnosti, a dokonce ji ubytovali ve stejném patře jako mámu... To je, to je pěkné. Dítě milovaného muže, ženatého, se ještě přijme, ale dítě počaté po sňatku je tak urážlivé, tak hrozné, že to ani nemohu vyslovit. Zraňuje mě už jen pomyšlení, že ta... holka není daleko a může mě náhodou zahlédnout, když vyjdu ven...
Pán se vytratil. Ale uznejte, že je odporné být vystavena takovým setkáním.

Poznámky

Francouzka: eufemismus pro francouzskou milenku pana Bashkirtseffa, jíž zřejmě daroval nedaleký malý statek.
Arpenty: stará francouzská míra půdy, zhruba odpovídající jednomu jitru (akru). Sto arpentů byl skromný, ale skutečný pozemek.
„Pán“: ironické užití oslovení „Monsieur“ (pán) pro vlastního otce, který se vytratil, aby unikl scéně.