Pondělí 4. července 1881 – 22. června

Zase ty stížnosti.
Jde o můj odjezd, kterému zřejmě nikdo nevěří.
A vida, po večeři si mě otec bere pod paží, a jak se procházíme po dvoře, ptá se mě, proč tak spěchám s odjezdem. Odpovídám mu, že jsem nespěchala, vždyť jsem měla zůstat jen tři týdny a zůstala jsem šest. Nato pokračuje:
„Ale proč spěchat, rozumíš, to je jen takový obrat, co tam tak pospícháš.“
Po všem, co bylo řečeno, to už bylo k vzteku, ale ovládám se.
„Abych jela do lázní, vy, který se tolik strachujete o mé zdraví, byste to měl vědět.“
„Ale pojedeš, až bude čas... ostatně ti šarlatáni nevědí nic a zdraví je tady a lázně až potom...“
„A to kdy podle vás?“
„Inu... Biarritz v září.“
„To nejsou lázně...“
„Tak tedy v srpnu...“
„Takže žádáte, abych zůstala o čtrnáct dní déle?“
„Nic neříkám, jen proč spěchat... Měla bys zůstat, a to ze tří důvodů.“
„Povězte.“
„Abys neopouštěla otce, matku a bratra.“
„Které nemám dost ráda, abych kvůli nim zůstala nebo odjela, to dobře víte... a dál?“
„Kvůli zdraví.“
„A potom?“
„Potom tam... nemáme ani vindru a ty bys zůstala bez ničeho...“
„Cože říkáš?“
„Ale nemáme peníze.“
„Zbláznil ses, vůbec nic se nezměnilo, naše záležitosti znám dokonale.“
„Ale vždyť jsou na dně.“
„No tohle, vy mě snad máte za hloupou husu.“
„Tak ty mě chceš strašit hloupostmi, dětinskými výmysly! To si snad myslíš, že jsem trouba — to spíš ty, drahoušku.“
A odešla jsem s pokřikem, že je velmi hloupý, když mě má za tak prostoduchou, a opravdu, po tom nadmíru protivném rozhovoru ještě troufat si mluvit o penězích! A tady! Koně mě stáli tři sta rublů, a ti tu zestárli!
Zeptala jsem se ho, co mi tady nabízí výměnou za tamní život. Nedokázal nic říci a setrval v těch jezuitských polovětách, které ovládá k dokonalosti. Poslyšte, jsem celá omámená z toho, jak naprosto mám pravdu. Ani se nehádá, což je ostatně to nejvíc rozzuřující. Mám vskutku báječné rodiče, kteří by mě tu s největší radostí nechali zetlít nebo provdali za Michu či nějakého jiného venkovského zemánka, ani ne knížete.
Po tomhle výbuchu šel vystavit dopis potřebný k Rosaliině pasu, jako by se o ten dopis byl sváděl boj. Vskutku báječné. A ještě historka dneška: tenhle rozkošný otec prohlásil, že mě teď nebude moci doprovodit. Všimněte si, že když mě prosil, abych přijela, stokrát mi v Paříži přísahal, že mě odveze třeba osm dní po mém příjezdu, bude-li to můj rozmar. Ale je to jedno pletivo lží a vytáček, které si ani nedá tu práci skrýt. Dráždivé je, že mě tenhle jezuitský trouba má za hlupačku. To uráží. A taková drzost!! Člověk si to nedovede představit.
Zkrátka kdyby aspoň (i kdyby to bylo zbytečné) ale zkrátka kdyby mi aspoň nabídli (i kdyby to byly lži) kdyby mi nabídli aspoň naoko něco tady a poprosili mě, abych zůstala — jenže nikdo ani neskrývá, že tu není nic než snídaně, večeře a karty v rodinném kruhu.
To jsou mi hanební rodiče. Jinde by všemi prostředky bránili dívce, aby se tu zaživa pohřbila, kdežto tady si nic lepšího nepřejí, jen aby je nikdo nerušil. Vskutku je to nestvůrné a já jsem tak udivená, že mám do té míry pravdu, že z toho ztrácím hlavu vztekem a slzami.

Poznámky

„Les eaux“ (lázně): léčebná kúra v lázních. ↩
Jezuitské polověty: „jezuitský“ znamenalo v 19. století vytáčivý, dvojznačný. ↩
„I!“ za slovem „impudence“ je v přepisu deníku nejspíš zdvojený vykřičník („!!“); věta je francouzská, nejde o anglické slovo. ↩