Sobota 2. července 1881 – 20. června

Micha je hned tady, hned zase na svém statku, který je dvě hodiny jízdy odtud. Protože jeho přítomnost není nijak pozoruhodná, nezaznamenávám ani jeho odjezdy, ani jeho návraty.
Oba mí strýcové, Étienne a Vladimír, jsou tady. Vladimír má velmi zábavný napodobovací talent.
Déšť přerušil mou práci, a protože tu byl Micha a otravoval mě, navlékla jsem mu svůj plášť a svůj velký klobouk a takto převlečený nasedl na koně a tryskem projel kolem oken. Máma, která dobře ví, že jsem zcela schopná jezdit po mužsku a v županu, dostala nesmírný strach, na okamžik se všichni zmýlili. A to je vše. Pořád jsem hrozně pronásledována, pořád prý z lásky. Je horko, máme vrcholné léto a Dina se chodí koupat do řeky tajně ze strachu, aby na to nepřišla chuť i mně. A pak máma, jako by se nechumelilo, je nespokojená, když se Nini a Dina po večeři procházejí, aby se neprocházela i já. A pak mi pořád nabízejí mléko jako lék, ačkoli bych si ho ráda dala pro radost, kdyby mě tolik neotravovali.
Zkrátka dnešní večer je božský, nový měsíc, vonný vzduch, všechny dveře dokořán, jdu se podívat těmi na balkon, a máma hned křičí, ať nechodím ven; vyšla jsem ven a procházela se naschvál, pořád v naději, že jí tu posedlost týrat mě jak galejníka vyženu z hlavy. A všichni se k tomu pronásledování přidají, ubohý Sperandio přináší plášť a Vladimír přibíhá se sklenicí mléka a Nini vymýšlí lsti, jak mě uchránit a přitom mě nepodráždit. Jak je veselé v mém věku být takovou výjimkou – ošetřovanou! jako nemocná a posedlá. Je to k pláči. A ta čtvrthodina vzteku, kterou mi tato znamenitá stvoření způsobí, mi jistě uškodí víc než procházka za večera na sklonku června! A pak ty směšné scény přede všemi.