Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 25. května 1881

Odjela jsem tedy včera večer; teta, která mě viděla smutnou z toho, že mám zůstat v Paříži, neplakala ze strachu, abych jí nevyčítala, že mě dojetím ovlivňuje, ale má smrt v duši a věří, že už mě nikdy neuvidí. Ta ubohá žena, která zbožňuje mámu, mě kvůli tomu zbožňuje dvojnásob, a já jsem k ní tak nepříjemná, jak jen lze. Sama se ptám, jak je možné odplácet tak špatně tu vznešenou oddanost, ale připadá mi to jako něco samozřejmého, a pak... vždyť ona nemá nikoho než mě, a když člověk někoho miluje, je to pro sebe... Babička ji už od mého narození zvykla vidět ve mně ideál celého světa, a teď, ať dělám co dělám, má pro mě jen péči a samou pozornost, ani nemusím mluvit, vyčíhá každý můj rozmar — a to tím spíš, že mě ví velmi nešťastnou a nemocnou [začerněná slova: ona naproti tomu nemůže]... než aby mi neznepříjemňovala alespoň hmotnou stránku života.
Myslím, že stav, v němž se nacházím, konečně dokázal ten zázrak a všem jim dal pochopit, že mé výčitky nebyly rozmary rozmazlené holčičky. Pět nebo šest let trápení, žalů, otřesů, ponížení a slz vykonalo své, jsem zasažena a má ubohá rodina, která vše zveličuje, mě má skoro za ztracenou. Ostatně mě vždycky utěšovalo, že jsem na stole vídala nejkrásnější ovoce, první výpěstky sezóny, mé oblíbené pokrmy, pokaždé, když jsem měla nějaké zjevné trápení. Taková péče se může zdát hloupá, ale je v ní cosi dojemného. A já nedokážu být vlídná; ubohá teta si všimla, aniž bych ceknula, že se pokud možno vyhýbám každé lidské tváři, a tak, když dohlédla na to, aby byla připravena večeře, vytratí se a nechá mě o samotě s knihou. Když jsou v rodině tři, čtyři lidé, snáším je a mluvím s nimi, ale jeden jediný — to je důvěrnost, která mi vadí, a já zůstávám trucovat, a přitom si vyčítám, že jsem tak málo něžná k ženě tak oddané, tak připoutané, tak ctnostné. Neboť u nás se na ctnost velmi dbá, má ubohá teta je v tomto ohledu anděl.
Tak jsem tedy odjela; Saint Amand přišel na poslední chvíli. Brimontová nic neví, předchozí večer jsem strávila s ní, ostatně v posledních dnech se vídáme bez ustání. Byla jsem u Tonyho, který je velmi nemocný a kterému jsem nechala děkovný dopis, a u Juliana, který byl pryč...
Možná by mě byl přiměl změnit rozhodnutí a zůstat, a já potřebovala změnu... Už týden se v rodině nikdo neodvážil pohlédnout druhému do očí ze strachu, aby se nerozplakal, a sama jsem plakala bez ustání. A přitom jsem cítila, jak je to k tetě kruté... ale snad přece musela vidět, že jsem také plakala, když došlo na to ji opustit.
Věří, že ji nemám vůbec ráda, a když pomyslím na ten život plný obětí téhle hrdinské bytosti, rozpláču se; nemá ani tu útěchu, že by byla milována jako hodná teta... a přece nemám nikoho raději.
Konečně jsem v Berlíně, má rodina a Gabriel na nádraží; večeříme spolu. Včera přivítal mou rodinu s kyticemi.
Ten milý chlapec pozbyl svého květu; pokaždé, když ho znovu uvidím, působí to na mě tak...
Udělám tam obraz... Ach, ta Paříž, ten obraz, Breslau, Gaviniovi a pak paní de Péronney, paní Adamová, Krishaberovi atd... všechno najednou... propadla jsem nevyslovitelnému rozkladu.
Co je vrcholem hrůzy, jsou mé uši... Jsem tu zasažena způsobem příšerným... S mou povahou je to to nejkrutější, co mě mohlo potkat... Tak se bojím všeho, po čem jsem toužila, a je to děsivá situace. Teď, když mám víc zkušeností, když snad začnu mít talent, když lépe vím, jak se z nesnází dostat... mám pocit, že by mi svět patřil, kdybych mohla slyšet jako dřív...
A při mé nemoci se to stává sotva jednou z tisíce, jak mi řekli všichni lékaři, které jsem navštívila. „Buďte klidná, kvůli hrtanu hluchou neohluchnete, to se stává velmi zřídka.“ A právě to je můj případ... Dovedete si představit, kolik přetvářky, kolik ustavičného napětí mě stojí snaha skrýt tuhle protivnou vadu; daří se mi to u těch, kdo mě znali dříve a vídají mě málokdy, ale v ateliéru je to například znát.
A co to ubírá na bystrosti — jak být živá nebo duchaplná?! Ach, všechno je v koncích.