Pondělí 23. května 1881

Konečně je vše sbaleno a jsme na nádraží. A pak ve chvíli odjezdu mé váhání přejde i na ostatní a já se rozpláču a máma se mnou a Dina a teta; a otci, který přijde zeptat se, co dělat, odpovídám slzami.
Zvoní zvon, běžíme k vagónu, mně nekoupili lístky a nastupuje se do obyčejného oddílu (což bych já neudělala); chci nastoupit také, ale zavírají, nemám lístek a vlak odjíždí, aniž bychom se třeba i rozloučili. Vidíte, proklínáme se, nenávidíme se, ale když přijde na rozloučenou, najednou nevíme nic. Na jedné straně máma, na druhé teta a otec uprostřed. Musí zuřit, vždyť byl koneckonců velmi milý a pak... ale ta zbytečná cesta, ta zbytečná únava, ta ztráta času a pak — už nevím nic. Plakala jsem, že odjíždím, pláču, že zůstávám... Breslau už mi je skoro lhostejná, ale koneckonců... už nevím nic.
Ale opravdu věřím, že tady bych se léčila lépe a že bych neztrácela čas.