Pátek 20. května 1881

Krátce. Mé váhání začíná nanovo! Ach jemine. Přichází Potain a počítala jsem s ním, abych nemusela jet do Ruska a příliš nerozmrzela otce. Dobrá, mohu nejet, ale je to Bojidar, kdo přináší smrtící zprávu: „Porota dnes obešla Salon a hodně si prohlížela obraz od Breslau.“ Ach jemine, slzy, které už předtím tekly, se rozlévají proudem.
Otec i máma si myslí, že mě rmoutí to, co řekl Potain, a já nemohu přiznat pravdu. Ale pláču pořádně; žádné grimasy ani vzlyky, jen krásné velké tiché slzy, hojně, padají jako letní déšť, aniž by příliš zničily tvář.
Vcelku Potain neřekl nic nového a dal mi prostředek, jak tu zůstat, ale je to ten obraz od Breslau. To je hrozné. Zkrátka, co vám mám říct, takový den!! Poprosila jsem Potaina, aby přehnal můj stav, a rodině jsem prostě řekla, že pravá plíce je nemocná, aby se otec nehněval, že zůstávám. A teď jsou všichni zdrcení, chodí po špičkách... Ach, ta bída!!
Jejich pohledy mě zraňují, jejich ústupky mě rozčilují... a nikde žádný pevný bod! Čeho se mám zachytit? Ach, malba je pěkný žert! Víte, ve chvílích trudnomyslnosti není člověk nikdy příliš nešťastný, dokud má v dohledu jakýkoli světlý bod, a uprostřed všech běd jsem se utíkala k tomu, že jsem si říkala: počkej chvíli, malba nás zachrání. — Teď pochybuji o všem. Nevěřím ani Tonymu, ani Julianovi.
Jako bych snad mohla dobře malovat v slzách!!!
Paní de Brimont k nám večer sešla na hodinku. Stále blonďatá a elegantní.