Středa 11. května 1881

Zase je řeč o cestě, otec, který chce, abychom byli veselí, se snaží usmířit nás s mámou, která si nic lepšího nepřeje, ale víte, zkrátka ti lidé nic nechápou. A já nemohla nic říct, chtěla jsem potisící zformulovat své výčitky vůči všem, vůči otci, ale rozplakala bych se horkými slzami. Není to jen tak, jak říká otec, že toužím po slušné existenci, je to nahromadění trápení a zklamání, o němž si nelze udělat představu a které byste snad pochopil, kdybyste viděl, jak pláču, zatímco píšu. Dospěla jsem do bodu, kdy nelze zůstat... vždyť koneckonců jsem jen lidský tvor a vše... až po... zkrátka i teď takový, že to není protivné, ten Saint-Amand, který se snažil, neříká nic, ale dobře to ví. Ta věc se španělskou královnou, zase jedna promarněná sezona, a to když je člověk mladý, když po všem touží jako ostatní, když vidí jiné... Vždyť copak vlastně žiju? Mám raději svět ducha než svět elegance, ale nemám ani ten — zkrátka nic. Dospěla jsem k tomu, že pláču, když čtu zprávu o nějaké slavnosti nebo ráno v Lese výčet amazonek na koních... já zůstávám zavřená, a když se ukážu, mám úspěch, hned vzápětí následovaný nějakou hrůzou, a to vše ho činí ještě příšernějším.
A oni jsou docela klidní, říkají si, že to přijde, a pak, když jsem klidná, říkají si: Ach, tím líp, na nic nemyslí. Z toho by člověk umřel desetkrát!!
Zkrátka řekla jsem otci, že nechci jet, abych mu vzdorovala, že už toho mám všech dost, že s ním nechci mít nic společného, že je mi k ničemu jako ostatní. Vy nechcete, anebo snad nemůžete? Pramálo mi na tom záleží.
Přijel jste, a co jste udělal? Nic. Inu, nemluvme už o tom, ať to skončí, už mě netrapte, už nic nechci, nemluvte se mnou o ničem!
K čemu přidávat [Začerněné slovo: znechucení] z hádek a planých rozhovorů, které mi ničí oči.
Už teď vidím hůř. Až nebudu mít oči na práci, to bude úplné... Ostatně.
Ach, je to jeden z nejzoufalejších dní mého života.