Úterý 10. května 1881

Jdu ukázat své fotografie paní de Brimont, a jak si tak povídáme u krbu, dostaneme se k řeči o významných nebo prostě zajímavých mužích; ptá se mě, zda jsem nikdy nechovala obdiv k jejímu příteli Paulu de Cassagnacovi, a já upřímně přiznávám, že ano, že jeho zaujaté výrazy, jeho magnetismus a jeho velkolepé fráze na mě jako na malou holku udělaly dojem. Ostatně jsem o tom mluvila jako o nějakém dávno minulém dětinství.
A tu mi vypráví své jediné dobrodružství. Schůzku jí dal v Opeře, zhruba těmito slovy: potkal jsem vás ještě jako mladou dívku u své přítelkyně kněžny Věry, mocně jste zasáhla mou představivost a tak. Přijďte v tu a tu hodinu na ples do Opery. Přišel se dvěma fotografiemi mladých dívek v kapsách a řekl jí: jsi jedna z nich, poznávám tě, ale trápí mě vidět tě tady, jsi tu poprvé, to je vidět, nezůstávej tu, ale zítra v rue de Boulogne 10 bis, zamaskovaná jako teď, a dávám ti své čestné slovo šlechtice a tak dále, a tak dále! Zkrátka všechny jeho fráze. Šla tam, sám otevřel, vyvedl ji po tom drobounkém schodišti a ukázal jí rozličné suvenýry, fetiše, podrážky botek... pak: to tě nebe posílá, dáš mi rady! A četl jí řeč, kterou měl druhý den pronést kvůli své velké věci... Zkrátka vrátila se tam třikrát, vždy aby dávala rady v politických záležitostech. To je celý jeho Cassagnac, věřte mi, zdálo se mi, že ho slyším, a uhadovala jsem ty fráze předem. Vikomtesa byla tím vyprávěním poněkud rozohněná. „Nikdy jste neslyšela nic podobného, a věřím, že je to jedinečné dobrodružství.“
— Povídejte, povídejte, drahá paní, a já vám pak budu vyprávět jiné, rovněž pod pečetí tajemství.
Pořádně jsme se nasmály, když jsem jí vyprávěla o těch pěti ženách. Ďábelský chlap, ona o tom po čtyřech letech nemluví klidně, a já také ne. Když naslouchám, nejsem z ledu.
A tak, když sejdu zpátky k nám, mluvím o tom u večeře, a tu mi Dina připomene jistou historku, kterou vyprávěl Popaul. O té ruské ženě, která za ním chodila jen zamaskovaná, a když jsem namítala, že to musela být příšera, odpověděl, že se ve tmě odmaskovala a že jí ohmatal obličej, aby se přesvědčil, že je vše na svém místě. „To dobrodružství mi nejvíc popletlo hlavu, žena z ‚naší vlasti‘.“ A dával na srozuměnou, že se beze svíček dělo spousta věcí — zkrátka, chodila kvůli tomu!
A já jsem si myslela, že lže, aby mi vnukl nápad udělat totéž... aniž bych se kompromitovala. Když jsem tu věc vyprávěla Schaeppiové, řekla mi se svým švýcarským smíchem: tak ji mohl spíš sochat než malovat. A ta ruská hraběnka je paní de Brimont. To je až moc hezké. Dala se poznat, ale on to neřekl, to bylo protivné — uvadlý květ pod maskou může být ideální. Nožky a ruce rozkošné a maličké, půvabná postava, lahodný hlas. Všechno. A ona mu naletí. Říká, že nemá rád ples v Opeře, uráží to jeho jemnocit; naletí jeho velkolepým frázím a jeho řečem o ženských nožkách, slovům řečeným a znovu řečeným mně, jim, padesáti dalším. To je jedno, je to přece jen něco, nechat si naletět od tolika žen.
Musel od nebe dostat dar nám imponovat, i těm, které tu lest prohlédnou jako já a které přesto nejsou méně dojaté. Dojemné sesterství! To je takový bod styku.
Když na ulici vidím paní de Boishébert, cítím k ní náklonnost jako ke všem jí... podobným.
Jenže já mezi ně patřím a nepatřím; vyšla jsem z toho čistá, ale ne bez poskvrny. Ta drahá paní de Brimont, to byl tedy pěkný nápad. Přišel pak k ní. A ona říká: nic strojenějšího než ten chlapík — s výrazem, který mluví za vše.
Musel být dotčen, když uviděl ty velmi pěkné zbytky vikomtesiny krásy, dobře mu tak. Ale ona není hloupá.
— A šla jste tam úplně sama? zeptala jsem se.
— Ó ano, vzbuzoval ve mně naprostou důvěru.
— Tak jako ve mně.
Co to může být, vzbuzovat takovou důvěru? Je to úžasné, nevysvětlitelné a překrásné. Bláznivá a rozkošná důvěra — člověk je velmi šťastný, když takovou důvěru v někoho má, je to to nejpůvabnější na světě, je to možná... Láska.
Proto se ta vikomtesa zabývá magnetismem!
Ach ne, to je až moc hezké.
A teď to už dávno víte, jsem do něj bláznivě zamilovaná a on si myslí, že zůstávám svobodná kvůli němu!
Musím, musím, naprosto se musím provdat, aby viděl, že to není kvůli němu, a hlavně provdat se náramným způsobem... Jinak to nestojí za to...
Ach Pane, jak je to všechno... Můj Bože, pomoz mi z toho ven.

Poznámky

Pozn. překl.: podrážky botek (semelles de bottines) — jeden z Cassagnacových příznačných milostných talismanů. Marie se jinde zmiňuje o jeho zvyku sbírat a vystavovat osobní relikvie obdivovaných žen — kombinaci fetišismu a teatrálnosti, již shledávala zároveň odpudivou i přitažlivou.
Pozn. překl.: „těch pěti žen“ — Marie zřejmě naráží na příběh, který zná, o pěti ženách, jež měly milostná dobrodružství s Cassagnacem; podrobnosti zde neuvádí, jelikož je zjevně považuje za obecně známé mezi ní a paní de Brimont.
Pozn. překl.: „Popaul“ — laskavě ironická přezdívka pro Paula de Cassagnac, užívaná lidmi z jeho okruhu.
Pozn. překl.: Schaeppiové švýcarský vtip: „mohl ji spíš sochat než malovat“ — tj. mohl ji v temnotě ohmatat, místo aby ji viděl. Dvojsmysl spočívá v protikladu sculpter (modelovat hmatem) a peindre (malovat, vidět okem).