Pátek 6. května 1881

Dnes ráno na Salonu, kde jsem potkala Juliana, který mě seznámil s Lefèbvrem, a ten mi řekl, že v mém obraze jsou velké kvality. Jsem úplně malá holka.
Doma pořád hovory o změnách, které je třeba provést. Všichni mě dráždí! Otec má někdy nesmyslné nápady, sám jim nevěří, ale tvrdošíjně na nich trvá. Jako že prý všechno závisí na tom, jestli strávím léto v Rusku. Uvidí se, říká, že nestojíš mimo svou rodinu... Copak jsem kdy stála? Tenhle trik, jak svalit vinu přímo na mě, je odporný... Ostatně už toho mám až po krk, nemůžu o tom říct ani slovo, abych se nerozplynula v slzách. Oni nechtějí nebo nemůžou nic! Inu, budu vše očekávat od náhody. Ale aspoň nebudu cestovat, zůstanu v klidu (!!!) doma a budu se moct soužit ve svém křesle, kde je mi tělesně dobře. Ó únavo, ó hrůzo! Copak bych tohle měla poznávat ve svém věku! Copak to nestačí, aby to člověku zmrzačilo povahu! A právě to mě sklíčuje: budu-li kdy mít nějakou radost, anebo jen budu-li mít obyčejnou existenci, dokážu si ji užít? Dokážu vytěžit z toho, co se naskytne?
Myslím, že už nevidím jako ostatní a že... ale to už takhle stačí.
U Gaviniových, pak na Salonu, kde mě starý Gavini nudí svými uměleckými pretenzemi, a večer, celá unavená a napůl usínající, mi hlavou táhnou božské myšlenky. Přicházejí, míjejí, člověk je sleduje jako orchestr, jehož melodie se ve vás rozvíjí, ať chcete nebo ne.
Kapitán Blanc na Salonu, procházel se s námi.

Poznámky

Pozn. překl.: Jules Joseph Lefèbvre (1836–1911) — význačný francouzský akademický malíř a profesor École des Beaux-Arts, proslulý zejména jemnými ženskými akty. Jeho pochvala měla velkou váhu; patřil k porotcům, kteří rozhodovali o Mariině obraze.