Pátek 6. května 1881

Dnes ráno na Salonu, kde jsem potkala Juliana, který mě seznámil s Lefèbvrem, a ten mi řekl, že v mém obraze jsou velké kvality. Jsem úplně malá holka.
Doma pořád hovory o změnách, které je třeba provést. Všichni mě dráždí! Otec má někdy nesmyslné nápady, sám jim nevěří, ale tvrdošíjně na nich trvá. Jako že prý všechno závisí na tom, jestli strávím léto v Rusku. Uvidí se, říká, že nestojíš mimo svou rodinu... Copak jsem kdy stála? Tenhle trik, jak mě postavit přímo do středu věci, je odporný... Ostatně už toho mám až po krk, nemůžu o tom říct ani slovo, abych se nerozplynula v slzách. Oni nechtějí nebo nemůžou nic! Inu, budu vše očekávat od náhody. Ale aspoň nebudu cestovat, zůstanu v klidu (!!!) doma a budu se moct soužit ve svém křesle, kde je mi tělesně dobře. Ó únavo, ó hrůzo! Měla bych tohle znát ve svém věku! Copak tu není čím zmrzačit povahu! A to je to, co mě sklíčuje: budu-li kdy mít nějakou radost, anebo jen budu-li mít obyčejnou existenci, dokážu si ji užít? Dokážu vytěžit z toho, co se naskytne?
Myslím, že už nevidím jako ostatní a že... ale to už takhle stačí.
U Gaviniových, pak na Salonu, kde mě otec Gavini nudí svými uměleckými nároky, a večer, celá unavená a napůl usínající, mi hlavou táhnou božské myšlenky. Přicházejí, míjejí, člověk je sleduje jako orchestr, jehož melodie se ve vás rozvíjí, ať chcete nebo ne.
Kapitán Blanc na Salonu, procházel se s námi.

Poznámky

Pozn. překl.: Jules Joseph Lefèbvre (1836–1911) — význačný francouzský akademický malíř a profesor École des Beaux-Arts, proslulý zejména jemnými ženskými akty. Jeho pochvala měla velkou váhu; patřil k porotcům, kteří rozhodovali o Mariině obraze.