Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 1. května 1881

Alexis přichází časně, má vstupenku pro dva, takže s tou mou můžeme jít čtyři: pán, paní, já a Alexis. Z mého ústroje nejsem moc spokojená, oblek z velmi tmavošedé vlny, černý klobouk. Elegantní, ale dost banální. Hned najdeme mé dílo, které visí v prvním sále nalevo od čestného sálu, ve druhé řadě. Z toho místa jsem nadšená a velmi překvapená, že obraz vypadá tak dobře. Není to dobré, ale čekala jsem opravdovou hrůzu, a tohle je pěkné.
Jenže omylem vynechali mé jméno v katalogu (reklamovala jsem to a bude to opraveno). Tenhle první den, kdy člověk spěchá vidět všechno najednou, není nic pořádně vidět; Alexis a já trochu opustíme rodinu, abychom se šli podívat sem a tam, nakonec jsme ji úplně ztratili a já se na chvíli zavěsila do jeho paže; ostatně se osamostatňuji, chodím sem a tam, nemám strach. Spousta známých, velké poklony, [Začerněná slova: které nevypadaly] vykonstruovaně. To je přirozené, tihle lidé tomu nerozumějí, vidí dost velký obraz se spoustou lidí na něm, slušného vzhledu. Já jsem před týdnem dala tisíc franků chudým, abych byla přijata... a dobře umístěna. Nikdo to neví, byla jsem ve velké kanceláři a velmi rychle utekla, aniž bych vyslechla díky; úředník si určitě myslel, že jsem to ukradla, abych mohla darovat. Nebe mi dává za mé peníze, co si zaplatím.
Abbemaová, která se prochází s Bojidarem, mi vzkazuje, že se jí můj obraz líbí, že je mužný, zábavný a tak. Za pár minut se potkáme a seznámíme se slavnou přítelkyní Sarah Bernhardtové. Víte, co se říká? Nevypadá zase tolik jako muž... ale nechme toho. Je to velmi hodné děvče a oceňuji její chválu o to víc, že mi Bojidar oznamuje, že se právě pohádala se Soldinim, kterému řekla, že upadá a že se jí jeho letošní zásilky nelíbí.
Pak potkáme oba Géryovy, a protože se mi zdá, že jsme se příliš vyptávali na jeho zdraví, jsem chladná, byť ho vodím podívat se na pár pláten. Ale najednou narazím na Zillhardtovy a na Juliana, který mi skládá poklony o obraze a soudí, že není dost dobře umístěn. „Kdyby visel v úrovni očí, byl by to lidový úspěch a umělci by o něm nemluvili zle.“ Procházíme se s ním.
Potkala jsem skoro celý ateliér. Obědvali jsme tam, celkem šestihodinový pobyt uprostřed Umění. O obrazech vám neříkám nic, přečtete si to v ctihodném listu „Citoyenne“. Chci tu jen říct, že o obraze od Breslau smýšlím velmi dobře, velké kvality, ale málo kresby a hloupé nánosy barvy. Prsty jako ptačí pařáty, nosy se škvírami, hranami a tvrdostmi! A pak ty výstřední krusty, zkrátka to páchne impresionismem, a napodobuje Bastiena-Lepage.
Kde jste kdy v přírodě viděli takové mazanice a takové reliéfy? Ale stejně, je v tom něco dobrého a člověk se na ty tři umístěné hlavy dívá; visí mezi Wolffovou podobiznou a žebrákem od Bastiena-Lepage.
A Carolus! Poznali jsme se a promluvili. Totiž to máma se dala poznat. Mě nepoznával vůbec, vždyť pět minut předtím po mně vrhal ty pohledy, však víte, po způsobu Carola! Je velmi domýšlivý a má rád ženy, v jeho způsobech je cosi mazlavého, je to velekněz, muž, který tolik dokázal, mluví na vás tiše s tím šarlatánským výrazem, který mi připomíná Cassagnaca. To mě okouzluje. A Blanc! Blanc jen stěží věří mému obrazu.
Potkala jsem Schaeppiovou a řekla jí, abych ji ohromila, že jsem lepší než Bonnat. Ty husy to budou doma rozebírat. A jen do toho.

Poznámky

Pozn. překl.: čestný sál (salon d'honneur) — hlavní výstavní místnost Paláce průmyslu vyhrazená nejprestižnějším dílům. Umístění v přilehlých sálech ve druhé řadě (na rozdíl od kýžené „linie“ čili cimaise) bylo přesto úctyhodné. ↩
Pozn. překl.: Marie potají věnovala tisíc franků na dobročinnost jako jakýsi slib v naději, že ji nebe odmění přijetím na Salon a dobrým umístěním. To je pro její pragmatickou zbožnost příznačné. ↩
Pozn. překl.: Louise Abbema (1853–1927) — francouzská malířka a ilustrátorka, proslulá zejména podobiznami Sarah Bernhardtové, s níž ji pojilo dlouhé důvěrné přátelství. Její poznámka, že Mariino dílo je „mužné“ (viril), byla běžnou akademickou pochvalou pro silnou, sebejistou malbu. ↩
Pozn. překl.: „La Citoyenne“ — feministický list, který roku 1881 založila Hubertine Auclertová. Marie do něj dříve v deníku investovala a zavázala se v něm uveřejnit svou salonní recenzi. ↩
Pozn. překl.: Jules Bastien-Lepage (1848–1884) — francouzský malíř venkovských žánrových výjevů v naturalistickém stylu ovlivněném impresionismem. Roku 1881 byl nesmírně módní a mladší malíři ho hojně napodobovali. ↩
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891) — vlivný výtvarný kritik listu Le Figaro a významná síla Salonu; mít dílo umístěné poblíž jeho podobizny bylo známkou prestiže. Bastien-Lepageův „Žebrák“ (Le Mendiant) patřil k jeho proslulým dílům. ↩
Pozn. překl.: Carolus-Duran (1837–1917) — módní francouzský portrétista, oslavovaný pro svou plynulou techniku a půvabné modely. Byl též proslulým učitelem; jeho nejznámějším žákem byl John Singer Sargent. ↩
Pozn. překl.: Léon Bonnat (1833–1922) — jeden z nejoslavovanějších francouzských akademických portrétistů té doby, nesmírně úspěšný a zahrnutý poctami. Mariino tvrzení, že je lepší než Bonnat, bylo provokativní absurditou, jež měla šokovat — a nejspíš se to povedlo. ↩