Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 1. května 1881

Alexis přichází časně, má vstupenku pro dva, takže s tou mou můžeme jít čtyři: pán, paní, já a Alexis. Se svým ústrojem nejsem moc spokojená, kostým z velmi tmavošedé vlny, černý klobouk. Elegantní, ale dost banální. Hned najdeme mé dílo, které visí v prvním sále nalevo od čestného sálu, ve druhé řadě. Z toho místa jsem nadšená a velmi překvapená, že obraz vypadá tak dobře. Není to dobré, ale čekala jsem opravdovou hrůzu, a tohle je pěkné.
Jenže omylem vynechali mé jméno v katalogu (reklamovala jsem to a bude to opraveno). Tenhle první den, kdy člověk spěchá vidět všechno najednou, není nic pořádně vidět; Alexis a já trochu opustíme rodinu, abychom se šli podívat sem a tam, nakonec jsme ji úplně ztratili a já se na chvíli zavěsila do jeho paže; ostatně se osamostatňuji, přicházím a odcházím, nemám strach. Spousta známých, velké poklony, [Začerněná slova: které nevypadaly] jako přitažené za vlasy. To je přirozené, tihle lidé tomu nerozumějí, vidí dost velký obraz se spoustou lidí na něm, slušného vzhledu. Já jsem před týdnem dala tisíc franků chudým, abych byla přijata... a dobře umístěna. Nikdo to neví, byla jsem ve velké kanceláři a velmi rychle utekla, aniž bych vyslechla díky; úředník si určitě myslel, že jsem to ukradla, abych mohla darovat. Nebe mi dává, zač jsem si zaplatila.
Abbemaová, která se prochází s Bojidarem, mi vzkazuje, že se jí můj obraz líbí, že je mužný, zábavný a tak. Za pár minut se potkáme a seznámíme se slavnou přítelkyní Sarah Bernhardtové. Víte, co se říká? Nevypadá zase tolik jako muž... ale nechme toho. Je to velmi hodné děvče a oceňuji její chválu o to víc, že mi Bojidar oznamuje, že se právě pohádala se Soldinim, kterému řekla, že upadá a že se jí nelíbí, co letos poslal na Salon.
Pak potkáme oba Géryovy, a protože se mi zdá, že jsme se příliš vyptávali na jeho zdraví, jsem chladná, byť ho vodím podívat se na pár pláten. Ale najednou narazím na Zillhardtovy a na Juliana, který mi obraz chválí a soudí, že není dost dobře umístěn. „Kdyby visel v úrovni očí, byl by to úspěch u publika a umělci by o něm nemluvili zle.“ Procházíme se s ním.
Potkala jsem skoro celý ateliér. Obědvali jsme tam, celkem šestihodinový pobyt uprostřed Umění. O obrazech vám neříkám nic, přečtete si to v ctihodném listu „Citoyenne“. Chci tu jen říct, že o obraze od Breslau smýšlím velmi dobře, velké kvality, ale málo kresby a hloupé nánosy barvy. Prsty jako ptačí pařáty, nosy se škvírami, hranami a tvrdostmi! A pak ty výstřední krusty, zkrátka to páchne impresionismem, a napodobuje Bastiena-Lepage.
Kde jste kdy v přírodě viděli takové mazanice a takové reliéfy? Ale stejně, je v tom něco dobrého a člověk se na ty tři umístěné hlavy dívá; visí mezi Wolffovou podobiznou a žebrákem od Bastiena-Lepage.
A Carolus! Poznali jsme se a promluvili. Totiž to máma se dala poznat. Mě nepoznával vůbec, vždyť pět minut předtím po mně vrhal ty pohledy, však víte, po způsobu Carola! Je velmi domýšlivý a má rád ženy, v jeho způsobech je cosi úlisného, je to velekněz, muž, který tolik dokázal, mluví na vás tiše s tím šarlatánským výrazem, který mi připomíná Cassagnaca. To mě okouzluje. A Blanc! Blanc jen stěží věří mému obrazu.
Potkala jsem Schaeppiovou a řekla jí, abych ji ohromila, že jsem lepší než Bonnat. Ty husy to budou doma rozebírat. A jen do toho.

Poznámky

Pozn. překl.: čestný sál (salon d'honneur) — hlavní výstavní místnost Paláce průmyslu vyhrazená nejprestižnějším dílům. Umístění v přilehlých sálech ve druhé řadě (na rozdíl od kýžené „linie“ čili cimaise) bylo přesto úctyhodné. ↩
Pozn. překl.: Marie potají věnovala tisíc franků na dobročinnost jako jakýsi slib v naději, že ji nebe odmění přijetím na Salon a dobrým umístěním. To je pro její pragmatickou zbožnost příznačné. ↩
Pozn. překl.: Louise Abbema (1853–1927) — francouzská malířka a ilustrátorka, proslulá zejména podobiznami Sarah Bernhardtové, s níž ji pojilo dlouhé důvěrné přátelství. Její poznámka, že Mariino dílo je „mužné“ (viril), byla běžnou akademickou pochvalou pro silnou, sebejistou malbu. ↩
Pozn. překl.: „La Citoyenne“ — feministický list, který roku 1881 založila Hubertine Auclertová. Marie do něj dříve v deníku investovala a zavázala se v něm uveřejnit svou salonní recenzi. ↩
Pozn. překl.: Jules Bastien-Lepage (1848–1884) — francouzský malíř venkovských žánrových výjevů v naturalistickém stylu ovlivněném impresionismem. Roku 1881 byl nesmírně módní a mladší malíři ho hojně napodobovali. ↩
Pozn. překl.: Albert Wolff (1835–1891) — vlivný výtvarný kritik listu Le Figaro a významná síla Salonu; mít dílo umístěné poblíž jeho podobizny bylo známkou prestiže. Bastien-Lepageův „Žebrák“ (Le Mendiant) patřil k jeho proslulým dílům. ↩
Pozn. překl.: Carolus-Duran (1837–1917) — módní francouzský portrétista, oslavovaný pro svou plynulou techniku a půvabné modely. Byl též proslulým učitelem; jeho nejznámějším žákem byl John Singer Sargent. ↩
Pozn. překl.: Léon Bonnat (1833–1922) — jeden z nejoslavovanějších francouzských akademických portrétistů té doby, nesmírně úspěšný a zahrnutý poctami. Mariino tvrzení, že je lepší než Bonnat, bylo provokativní absurditou, jež měla šokovat — a nejspíš se to povedlo. ↩