Středa 6. dubna 1881

Otec mě zdrží do devíti hodin, prosí, ať nejdu pracovat, ale mé torzo mě příliš zajímá, a tak vznešenou rodinu vidím zas až u večeře, po níž odcházejí do divadla a já zůstávám sama. Otec vůbec nechápe, že člověk může být umělcem a že to může přinést slávu. Chvílemi věřím, že takové názory má schválně.
Sledujte poslední polemiku mezi Cassagnacem a Mitchellem, začala myslím v úterý a skončila včera. Hrsti urážek a sprosťáren.
Girardin řekl, že „je to znevážení urážky“.
A Cassagnac k dovršení všeho opěvuje vlastní ctnosti mezi dvěma řádky špíny proti panu Mitchellovi. Vidím to já špatně, anebo je to skutečně odporné? Ale kde jsou tedy hrdinové, kde jsou ti čistí, kde jsou ti praví??
Pořád to [není] bulvár Malesherbes 151. Což mi nebrání toho pána zbožňovat. Je to špinavé! A ta Acardová a matka Couveletová a to dítě? A ten císařský pád? A ty rozpory, ty slabosti, ta odvolávání „Pays“? Tak tomu tedy Láska nevadí?? Zřejmě ne. Ale z čeho je tedy ten cit utkán? Proč je jediným mužem, jemuž bych mohla říct všechno, s nímž se všude vidím šťastná, kterého stále nacházím v každé situaci, jakou si ve snech vykresluji? Je tím cílem nejvyšším? Copak jím Audiffret nebyl několik měsíců? Ano, v dětství a z ješitnosti. A pak Antonelli? Nic. A Larderel — pomíjivé a pokořující bláznovství, vyvolané trápeními, a celou tu zimu jsem byla jako pominutá po tom článku ve „Figaru“ o bílém košíku; Larderel byl chorobný rozmar a jeho tři sta tisíc franků renty na obzoru.
Ale ostatně ti hejskové a Alexis a Soutzo a Gabriel — byla bych z nich... vykřesala nesmírné věci před třemi lety a i teď, kdybych měla čas. Vymýšlím si někdy příběhy, i s Gabrielem i s jinými, ale ani ve snu to není ono... je tu jen ten druhý a pro něj samého. Ale co z něho samého zbývá?
Jeho zjev? Pouze??
Proč tedy ten bratrský či dceřiný cit, ty sny o rozkošných hovorech, o sladkém přátelství? Ta důvěra... bláznivá, bezmezná, ta touha svěřit mu vše; aby mi byl tím, čím mi nikdo na světě nebyl — přítelem, důvěrníkem, mým druhým já. Takové přítelkyně z penzionátu má člověk v románech. Já jsem žádné nikdy neměla a ani si je nepřeji, jsouc si jista, že všechna ta přátelství neobstojí před společenskou závistí či jinými ohledy.
Inu, není to jeho zjev, tak co tedy? Charakter veřejného člověka shledávám strojeným a falešným. A člověka soukromého? Často jsem ho podezírala ze všemožných hanebností a ani teď ho nepokládám za čistého navzdory té nezdolné sebejistotě, díky níž stejně vždycky dopadne na všechny čtyři v té dobře známé rytířské póze. Jak na něj při takovém soudu mohu myslet? Jsou lidé, kteří milují příšery, ale ti je vidí jako anděly. Já snad nejsem slepá? Možná soudím dokonce příliš přísně... Ale co tedy???
Počkejme se soudem... možná se najde nějaký muž, k němuž pocítím Lásku, a pak uvidím, že k tomuhle to byla jen... fata morgána.
Zatím mám v srdci i v hlavě jen jeho.
Ale... ale nikdy bych neskončila, je to nevysvětlitelné. Nevěřila jsem, že jsem schopná takových nízkostí! Tak já si dokážu poplést hlavu kvůli komukoli? Kvůli nějakému komediantovi? to je velmi nebezpečné, já, která jsem uvažovala! A uvažuji ještě, ale není to k ničemu. Nejsem bláznivá, že takhle snižuji toho muže, který se vyrovná kterémukoli jinému a který má krom toho jakousi slávu a talent?

Poznámky

Pozn. překl.: Robert Mitchell, bonapartistický poslanec za La Réole (Gironde), který se přidal k princi Napoleonovi, Cassagnacovu protivníkovi uvnitř strany; v létě 1881 bonapartisty opustil (Journal du Lot, 11. srpna 1881). ↩
Pozn. překl.: Émile de Girardin (1802–1881) — průkopník levného francouzského tisku; zemřel 27. dubna 1881. ↩