Pondělí 7. března 1881

Zdá se mi, že to dcera ví, ať mi matka tvrdila cokoli. Tento týden mi stojí modelem ona.
Zatracený život! Ach, to jsem v pěkné kaši. Člověk by se z toho šel utopit do stoky. Předně musím celý den koukat slečně de Villevieille do tváře; navíc rozladěná ze včerejška spáchám takovou hrůzu, že ji v pět hodin setřu. Julian není spokojen, a protože jsem hodné děvče, cítí se povinen pronést tirádu a řekne mi:
„Víte, i kdyby byl ten obraz hotový a dobře hotový, pořád mu bude scházet jedna vlastnost.“
„Která?“
„Malířská kvalita...“
„S tím nic nenadělám, pane.“
„...a to je tím, že nedokončujete naráz...“
Ale slovo padlo ke svrchované jásavé radosti Amélie a vysvětlivky už byly k ničemu. Ten velký hlupák Julian to sám pochopil podle mého zsinalého obličeje a podle toho, jak si připravuji paletu. Člověk může být přísný, jak chce, ale nepřijde a neřekne něco takového; Amélii už šest let říká, že to má špatně nakreslené, ale nepřijde a neřekne: „Vy nikdy nebudete umět kreslit.“
Řekl mi to možná proto, aby udělal radost jí (vždyť to ona mu vymohla vyznamenání prostřednictvím svého příbuzného Léona Saye) a aby ji odškodnil za Tonyho přísnosti. V sobotu řekla, že na Tonyho docela kašle, protože jedno říká, když je žačka u toho, a něco jiného, když se žačka otočí zády. To byla malá kapka jedu v radosti, kterou jsem měla z toho, co mi řekl. Ale je-li Tony takový, proč nepočká, až se Amélie a jiné otočí zády, aby jim řekl, co si o nich myslí?
To všechno je hloupé a směšné, ale nemohu se ubránit vzteku, když pomyslím na Améliinu radost a na to, jak se teď baví, když se svěřuje služebné, které tu věc nafoukne — je tak prolhaná, až je to příšerné.
Tedy platím protržený obraz, platím rám obrazu, který maluji pro Juliana a kvůli kterému mi dnes řekl tu věc. Krom toho se vídám s Villevieille. Její matka je bláznivá. Žádat mě o pět tisíc franků — a kde je vezmu?
Žádá se snad o něco takového mladé dívky? Je to taktní? A pak ty sliby podpory? Je snad i to taktní?
Co si myslí? Ach ty zchudlé a nuzné markýzy! Nevím, je-li jejich pošetilá pýcha odporná, anebo ubohá a směšná. Zkrátka to ona se pokusila mě využít, a jsem to já, kdo se stydí a je z toho vyvedená z míry. Zatelegrafovala jsem panu Bashkirtseffovi, a pošle-li peníze, dám jim je, byť si při tom říkám, že jsem hloupá. Obvykle je mou největší radostí prokazovat lidem laskavost, často jsem snila o štěstí, jaké bych měla z toho, že lidi vytáhnu z nesnází. Proč jsem tedy zrovna tady tak pobouřená a znechucená?
A proč Julian musel zrovna přede mnou vykládat Villevieille mé malířské nedostatky! Je to blázen, ten člověk — copak je to má matka, anebo jsem snad já pitomá? Tady otec Julian provedl něco, co nezapomenu, to se nedá napravit. Jsem ponížená a znechucená tím obrazem, který bych s rozkoší protrhla, kdyby to Amélii nedělalo takovou radost.
Brání mi to mít radost z toho, že vidím svůj článek otištěný v La Citoyenne. Přečtěte si i ten Hubertinin, je velmi pozoruhodný.
A pak — proč musela dodávat, že její dcera je na prahu, dvě ku jedné, převelikého sňatku. Kdopak tomu uvěří? A ten způsob, jakým mluvila... ta žena na takové věci musí být zvyklá... ostatně se z toho nemohu vzpamatovat!
A tu dostávám od markýzy další dopis — musím říct, že jsem jí psala, že jsem podnikla jistý krok a doufala v úspěch. Naprosto mě to znepokojuje. S tímhle měli přijít až po obraze.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie přispěla článkem o umění do feministického listu La Citoyenne, který Hubertine Auclertová založila počátkem roku 1881. Hubertine Auclertová (1848–1914) byla nejradikálnější francouzskou sufražetkou té doby a zakladatelkou Société du droit des femmes. ↩