Pondělí 7. března 1881

Zdá se mi, že to dcera ví, ať mi matka tvrdila cokoli. Tento týden mi stojí modelem ona.
Zatracený život! Ach, to jsem v pěkné kaši. Člověk by se z toho šel utopit do stoky. Předně musím celý den koukat slečně de Villevieille do tváře; navíc rozhozená z včerejška spáchám takovou hrůzu, že ji v pět hodin smažu. Julian není spokojen, a protože jsem hodné děvče, cítí se povinen pronést tirádu a řekne mi:
— Víte, i kdyby byl ten obraz hotový a dobře hotový, pořád mu bude scházet jedna vlastnost.
— Která?
— Malířská kvalita...
— S tím nic nenadělám, pane.
— ... a to je tím, že nedokončujete naráz...
Ale slovo padlo k svrchované jásavé radosti Amélie a vysvětlivky už byly k ničemu. Ten tlustý hlupák Julian to sám pochopil podle mého zsinalého obličeje a podle toho, jak si připravuji paletu. Člověk může být přísný, jak chce, ale nepřijde a neřekne něco takového; Amélii už šest let říká, že to má špatně nakreslené, ale nepřijde a neřekne — vy nikdy nebudete umět kreslit.
Řekl mi to možná proto, aby udělal radost jí (vždyť to ona mu vymohla vyznamenání prostřednictvím svého příbuzného Léona Saye) a aby ji odškodnil za Tonyho přísnosti. V sobotu řekla, že na Tonyho docela kašle, protože jedno říká, když je žačka u toho, a něco jiného, když se žačka otočí zády. To byla malá kapka jedu v radosti, kterou jsem měla z toho, co mi řekl. Ale je-li Tony takový, proč nepočká, až se Amélie a jiné otočí zády, aby jim řekl pravdu do očí?
To všechno je hloupé a směšné, ale nemůžu se ubránit vzteku, když pomyslím na Amélinu radost a na to, jak se teď baví, když se svěřuje služebné, které tu věc nafoukne — je tak prolhaná, až je to příšerné.
Tedy platím protržený obraz, platím rám obrazu, který maluji pro Juliana a kvůli kterému mi dnes řekl tu věc. Krom toho se vídám s Villevieille. Její matka je bláznivá. Žádat mě o pět tisíc franků — a kde je vezmu?
Žádá se snad o něco takového mladé dívky? Je to taktní? A pak ty sliby podpory? Je snad i to taktní?
Co si myslí? Ach ty zchudlé a nuzné markýzy! Nevím, je-li jejich pošetilá pýcha odporná, anebo ubohá a směšná. Zkrátka to ona se pokusila o vyděračství, a stydím se z toho a jsem rozhozená já. Zatelegrafovala jsem panu Bashkirtseffovi, a pošle-li peníze, dám jim je, byť si při tom říkám, že jsem hloupá. Obvykle je mou největší radostí prokazovat lidem laskavost, často jsem snila o štěstí, jaké bych měla z toho, že lidi vytáhnu z nesnází. Proč jsem tedy zrovna tady tak pobouřená a znechucená?
A proč Julian musel zrovna přede mnou vykládat Villevieille mé malířské nedostatky! Je to blázen, ten člověk — copak je to má matka, anebo jsem snad já pitomec? Tady otec Julian provedl něco, co nezapomenu, to se nedá napravit. Jsem ponížená a znechucená tím obrazem, který bych s rozkoší protrhla, kdyby to Amélii nedělalo takovou radost.
Brání mi to mít radost z toho, že vidím svůj článek otištěný v La Citoyenne. Přečtěte si i ten Hubertinin, je velmi pozoruhodný.
A pak — proč musela dodávat, že její dcera je na prahu, dvě ku jedné, převelikého sňatku. Kdopak tomu uvěří? A ten způsob, jakým mluvila... ta žena na takové věci musí být zvyklá... ostatně se z toho nemůžu vzpamatovat!
A tu dostávám od markýzy další dopis — musím říct, že jsem jí psala, že jsem cosi zařizovala a doufala v úspěch. Naprosto mě to znepokojuje. Tohle mi měli udělat až po obraze.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie přispěla článkem o umění do feministického listu La Citoyenne, který Hubertine Auclertová založila počátkem roku 1881. Hubertine Auclertová (1848–1914) byla nejradikálnější francouzskou sufražetkou té doby a zakladatelkou Société du droit des femmes.