Neděle 6. března 1881

První večer Pattiové. Bílé šaty s girlandou živých bílých růží přehozenou jako šerpa. Hezká.
Gaviniovi a Saint-Amand. Miranda. Nádherný sál, celá Paříž, ale není čas to vypsat — tady je tajemný lísteček od paní de Villevieille. Má první domněnka byla správná, ačkoli jsem ji rozhořčeně zavrhla; tady je druhý dopis, který vysvětluje naše setkání. Je to poprvé, co mě nějaká starší, vážená žena se slzami v očích žádá o peníze. — Sešla jsem dolů a nasedly jsme do drožky, kde se mi svěřila.
Jsem z toho celá rozrušená.
Je to nadmíru nepříjemné, hlavně protože mi to ty dámy snižuje; nechtěla bych být zlá, ale nepřipadá vám to zvláštní?
Svěřovat strasti svého postavení mně, kterou viděla pětkrát a která zná její dceru z ateliéru — je sice pravda, že jsme zjistily, že máme společné přátele, a Gaviniovi vídají všude slečnu de Villevieille, která je už dost zralá a chodí ven sama.
(Tony byl se mnou spokojený a nespokojený s Amélií, která řekla, že na jeho mínění kašle a tak.)
Bída pod skvělým zevnějškem je stejně příšerná jako bída v hadrech, a tak jsem rozpolcená mezi soucitem a strašlivou nedůvěrou. Je tak smutné rozněžnit se nad nehodnými lidmi. Já cítím opravdové ponížení, když odhalím malichernost či nízkost lidí. Ráda zaplatím, ale ať si ten, kdo z toho těží, zachová alespoň svou důstojnost.
Mám tam za svým obrazem jeden Julianův obraz, už trochu protržený, který jsem v předtuše neštěstí prosila odnést, ale Julian na to nedbá, a když jsem o tom mluvila, řekl, ať dávám pozor (to všechno se smíchem), ale že jestli mu protrhnu plátno, nechá mi je zaplatit. A když jsem trvala na tom, aby je odnesli, nechal ho tam, jako by počítal s nehodou, k níž onehdy skutečně došlo. Amélie se přijde točit kolem mého obrazu. To mě dráždí, a tak ho posunu, aby na něj neviděla — a jak ho posunuji, roh udělá díru přímo doprostřed zad Julianovy ženy.
Ale je to sotva vidět — přesto mi řekl, že mě to nebude stát mnoho, že tak budu mít jeho dílo. Inu, to je skrblictví, je to nepříjemné. Je to pohoršující!
Není nic zábavného dát šest set franků, ale je mrzuté ztratit úctu, kterou člověk k lidem choval. Rozumíte mi... Tak tedy paní de Villevieille — je tak podivné obracet se zrovna na mě! Jsem z toho ohromená a otrávená!! Ach ne! Nedovedete si představit, jak mě to znepokojuje. Mám tři tisíce franků, ale budu muset zaplatit Julianovi — nechci, aby moje rodina věděla o jeho hamižnosti — a pak pět set franků pro „La Citoyenne“, protože chci být akcionářkou.
A pak už nechci zůstat bez halíře, často jsem tím trpěla. Ale přísahám vám při Bohu, že kdybych byla přesvědčena o důstojnosti té dámy, dala bych vše — jenže přesvědčena nejsem, jsem otrávená... Ó, jak je to nepříjemné.
Zatelegrafuji otci (jehož dopisy vám zítra přeložím): — Přítelkyně v nesnázích mě žádá o tři tisíce franků jako půjčku do května. Můžete-li, prokažte mi tuto laskavost telegraficky ihned, velmi zavážete důstojnou ženu i mne. Nemohu tu částku žádat doma bez vysvětlení. —
Jako bych ho o to žádala ráda; ale jde to k té celé věci, nevím proč. Krok paní de Villevieille a můj krok se sobě podobají. Oba jsou nepatřičné a málo důstojné. Nejsem hloupá, že se nechám napálit? Nemyslete si, že počítám s tou podporou, kterou mi slibuje; předně bez velvyslanectví mnoho nezmůže, a pak mě ty sliby spíš pobízejí odmítnout.
Nechci, aby si někdo kupoval mou přízeň.

Poznámky

Pozn. překl.: Adelina Pattiová (1843–1919), slavná italská operní sopranistka, jedna z nejproslulejších pěvkyň 19. století.
Pozn. překl.: V originále „juiverie“ — dobový hanlivý výraz pro lakotu, opírající se o antisemitský předsudek tehdejší doby.
Pozn. překl.: „La Citoyenne“ (Občanka) — feministický list, který roku 1881 založila Hubertine Auclertová.