Pátek 11. února 1881 / Sobota 12. února 1881

Dala jsem si obraz uvést do perspektivy, a hle, všechno se mi tím změnilo: neměla jsem už vidět to, co vidím, ale měla jsem si představit, že jsem šest metrů odtud, takže mé oči viděly žebřík za hlavou slečny de Villevieille, kdežto perspektiva mi nařizovala vidět jej mnohem víc vlevo. Nechápu, jak může člověk dělat to, co nevidí. Ostatně kreslí-li člověk správně, nemá dělat chyby v perspektivě; perspektorů [sic] je třeba, jde-li o chrám, kolonádu a podobné mašiny, ale obyčejný ateliér se ženami!
Ztratila jsem s tím vším čtyři pět dní, konečně přichází Tony a dává mi za pravdu.
Užívejte perspektivy, ať zapadne do vašeho uspořádání, ale pokud naruší kompozici, k čertu s ní! Dají se s ní uzavírat kompromisy. Ostatně... jak může člověk udělat něco falešného, když dělá přesně to, co vidí?
Tony je dál velmi spokojen a říká mi, ať maluji.
Jsem nadšená.
V poledne přibíhá služebná s rudým, zardělým obličejem. Pan Julian je vyznamenán! Všeobecná radost, to dodává podniku vážnost; jásáme a já, Amélie a Neuveglise běžíme k Vaillantovi objednat nádhernou kytici v koši s velkou červenou mašlí.
Vaillant není obyčejný květinář, je to vytříbený umělec. Sto padesát franků, to není moc.
Přikládáme vizitku s tímto nápisem: panu Julianovi, dámský ateliér z pasáže Panoramas.
Villevieille se schválně vrací ve tři hodiny, aby mu blahopřál; přichází nahoru s tou stužkou a já mám poprvé v životě potěšení vidět člověka naprosto šťastného.
Pak sejdeme, Villevieille a já, do ateliéru vyznamenaného ředitele podívat se na kytici; radost, blahopřání a dokonce i trocha dojetí. Vypráví nám o své staré matce, které se bojí ublížit, kdyby jí tu zprávu oznámil příliš zprudka. A pak o jednom starém strýci, který by se nad tím rozplakal jako dítě.
— Považte, je to tam u nás vesnice! Dovedete si představit ten dojem. Chudý malý venkovan, který odtamtud odešel bez ničeho... a teď rytíř Čestné legie!
Otec Julian byl velmi milý, když mluvil o své rodině; i tady je to rodinná slavnost, pod dojmem chvíle i ty nejméně sympatické žačky mluvily o tom, že mu věnují bronzovou plastiku, nějakou památku, co já vím?
Pak přicházejí další žačky, teta, Amélie, její matka a vdaná sestra; Neuveglise, Larivière. Z našich květin a z mašle je nadšený. Zkrátka trvá to až do půl šesté.
Žerty stranou, dodává to celému tomu krámku zcela jiný lesk, a když je z toho otec Rodolphe tak šťastný, udělá ho to vlídným a bude mému obrazu dělat ještě lepší reklamu.

Poznámky

Pozn. překl.: „perspektor“ [sic] (perspecteur) — Mariino vymyšlené slovo pro specialistu na perspektivu, utvořené po vzoru „architekt“ (architecte). Spor, který popisuje, byl skutečnou debatou 19. století: zda má matematická perspektiva převážit nad zrakovou pravdou.
Pozn. překl.: Rodolphe Julian (1839–1907), zakladatel Académie Julian, byl v únoru 1881 jmenován rytířem Čestné legie — bylo to ocenění jeho zásluh o rozvoj uměleckého vzdělávání žen v Paříži.
Pozn. překl.: červená stužka Čestné legie, nošená v knoflíkové dírce. Sám to přiznává: snad jsou lidé, kteří po něčem touží, ale já si v tuto chvíli na světě už nic nepřeji.