Sobota 22. ledna 1881

Je zima, všude sníh, vycházím každé ráno před osmou. Obraz mě baví. Cot ho viděl, ale řekl mi jen bezvýznamné věci, jako „to se pěkně rýsuje“, „není špatné“ atd. a pak povzbuzení.
Je pravda, že mě opravuje poprvé. Když Cot odešel, přišel Tony, celý prokřehlý zimou – požádala jsem ho o to dopisem; je to od něj velmi milé.
Požádala jsem ho, aby přišel, protože Cot pro mě neexistuje, snášela jsem ho ze zdvořilosti a to je vše. Tony shledává, že není co měnit, že nic neskřípe, že to jde docela dobře, že to může být velmi zábavné a že stačí pokračovat.
Julian, který přichází po něm, je také milý a vidím, že ho má práce baví, protože se na ni často chodí dívat a povzbuzuje mě dobrými radami. Je to vynikající profesor. Všechno jde tak dobře, že tomu nevěřím.
To je na dva měsíce zapomnění, zábavy, štěstí.
Potom podniknu cestu do Itálie, až do zahájení Salonu, tři a půl měsíce dobrého života, a zdá se mi to nemožné, tak by to bylo krásné.
Marie Delsarteová mě přišla navštívit. Požádala jsem ji, aby mi dávala hodiny perspektivy. Jaká důstojná a zajímavá žena! Zbožňuje svou sestru a mluví o ní tak laskavě, přála by jí štěstí, tím spíš, že má povahu, která by potřebovala trochu pohodlí. Místo toho pracují, aby se uživily, a živí svou matku.
A je to strašné, protože ve své situaci si netroufají jít žádat o práci, a občas by to bylo zapotřebí! Nikdy jsem nepotkala dvě tak zajímavé, skromné, distingované, milé mladé dívky!
Pro Juliana by byla tou pravou manželkou Magdeleine Delsarteová, on by si to velmi přál, ale je tu Amélie s obarvenými a místy vypadanými vlasy, rozcuchaná, špinavá, s červenýma očima, s hrubými zápěstími, kostnatýma rukama a nesmiřitelnou láskou.