Čtvrtek 30. prosince 1880

Byla jsem u Tonyho a vracím se trochu povzbuzená. Velmi mě nabádá, abych ten obraz udělala. Jsem dokonale schopná udělat ho v životní velikosti, říká, bude to velmi zábavné. Dobrá studie a obraz zároveň. Člověk nemá být přijat z milosti, ale podle zásluhy; jestli to dopadne špatně, řekne mi to, ale věří, že to zvládnu docela dobře, a přiměje mě, abych ho udělala.
Pak jsme mluvili o mně obecně, shodujeme se v tom, že vlastnosti malíře se projevují pomalu, ale on říká, že velmi často to tak působí a pak to přijde, a že ostatně po třech letech studia nikdy nikdo nic nežádal, že chci jít příliš rychle, že je přesvědčen, že to dokážu. Co já vím?
Zkrátka tolik jsem mu říkala, ať mě nešetří, tolik jsem naléhala na všechno, o čem jsem si myslela, že vyvolá co nejvíc upřímnosti, že myslím, že byl upřímný. Ostatně nemá zájem mi lhát, a pak to ani není nic velkého, co mi řekl. Takže — jsem zase trochu zvednutá na duchu a připravená udělat ten obraz.
Jaký statečný a milý chlapík ten Tony; říká, že ti nejnadanější z nich dospěli k malému začátku něčeho teprve po nějakých deseti letech práce. Že Bonnat po sedmi letech studia nebyl ničím. Že on sám vystavil teprve osmý rok. Zkrátka to vím, ale jelikož jsem na to spoléhala, že to dokážu do dvaceti let, chápete mé úvahy.
[Jeden přeškrtnutý řádek]
O půlnoci na mě přicházejí podezření. Tony se zdá příliš důvěřovat mým silám. Hledám nějakou strašnou léčku. Není možné, aby mě toho považoval za schopnou.
Večeře u Bailleulové. Spousta žen, které se pak dají do hry, a tak se de Daillensová a já posadíme stranou a hrajeme vznešenou hru na slovní hříčky a na ocásky.

Poznámky

Pozn. překl.: „Queues“ (ocásky) — slovní hra, v níž každé další slovo začíná poslední slabikou slova předchozího.