❦
Pondělí 27. prosince 1880
Lundi, 27 décembre 1880
Amélie se rozhodne udělat ateliér v čísle 53. Ale ten Julian je nesnesitelný. Myslí si, že posmíváním si hraje na práci. Mě to přivádí k zuřivosti. Chápete, se všemi těmi žačkami, co chodí sem a tam, musím vědět, jaký plán mohu... ostatně, prosím Amélii, ať na Juliana hvízdne, a on odpovídá, že už mi nemá co vysvětlovat a že lidé, kteří chtějí pracovat, najdou na to způsob.
Amélie se décide à faire l’atelier du 53. Mais ce Julian est insupportable. Il croit jouer au travail en persiflant. Moi cela m’enrage. Vous comprenez avec toutes ces élèves qui vont et viennent il faut que je sache quel plan je puis... du reste voilà, je prie Amélie de siffler Julian, il répond qu’il n’a rien de plus à m’expliquer et que les gens qui veulent travailler en trouvent les moyens.
Aspoň to tvrdí Amélie s uchem na rouře; tu vykřiknu, že přece musím vědět, zda lze v té přepážce udělat otvor, o němž byla řeč, a ta holka říká do roury, že se ptám, zda mohu počítat s tím, že přepážku strhnou. Pochopitelně odpovídá, že ne, a já už neměla té úslužné Amélii co vzkazovat... Ne, to je pobuřující! Už skoro rok, nepočítaje dobu předtím, dělám cokoli na světě, abych si ji naklonila — drobné pozornosti, hýčkání, nechávám ji každý den obědvat se mnou, zkrátka jsem k ní nesmírně milá, a ta nízká povaha nedokáže přemoci svou hloupou závist a nepřátelství vůči mně. Ke všem čertům s tím! Ach, jak bych byla zlá, závistivá a zákeřná s rozkoší, kdybych na to měla prostředky!
Du moins c’est Amélie qui l’oreille au tuyau me le dit, alors je me récrie qu’il faut pourtant que je sache si on peut pratiquer dans la cloison une ouverture dont on a parlé et cette fille qui dit au tuyau que je demande si je puis compter qu’on abattra la cloison. Naturellement il répond que non et je n’avais plus rien à faire dire par cette complaisante Amélie... Aussi non c’est révoltant ! Voilà bientôt un an, sans compter auparavant que je fais tout au monde pour me la bien disposer, petites attentions, gâteries, je la fais déjeuner tous les jours avec moi, enfin je suis tout ce qu’il y a de gentil pour elle et cette nature basse ne peut vaincre sa bête envie et son hostilité envers moi. Au diable tout cela ! Ah comme je serais méchante, envieuse et perfide avec volupté, si j’en avais les moyens !
A tak píšu Julianovi tohle a sama mu to pokládám na psací stůl, za nímž seděl. Ale ten člověk to jistě poví posluhovačce nebo Amélii. Ach, fuj!
Donc j’écris ceci à Julian et le lui mets moi-même sur son bureau devant lequel il était assis. Mais cet homme le racontera bien à la bonne ou à Amélie. Ah ! pouah !
Opsaný dopis · Billet de Marie à Julian, 27 décembre 1880Pane,Monsieur,Nechcete mi dát žádný pokyn. Nemohu však sestavit svou skicu, aniž bych věděla, kam se mám postavit a jakým prostorem mohu disponovat. To je podstatné. Skica bude úplně jiná podle toho, zda se postavím k jednomu, nebo druhému konci ateliéru. Vy to velmi dobře chápete. Nikdy jsem nežádala, aby se zbořil dům, ale bylo by třeba dopřát mi určitý prostor. I s tou nejzuřivější chutí do práce nelze bez toho nic. Ale jestli si po rozmyšlení myslíte, že ten obraz udělat nemohu, řekněte mi to upřímně, je to milejší, než mě svým posměchem dohnat k tomu, abych se ho vzdala sama, což mě úplně odrazuje. atd.Vous ne voulez me donner aucune indication. Je ne puis pourtant pas composer mon esquisse sans savoir où je dois me mettre et de quelle place je puis disposer. C’es essentiel. L’esquisse sera tout autre selon que je me placerai à l’un ou l’autre bout de l’atelier. Vous le comprenez très bien. Je n’ai jamais demandé qu’on démolisse la maison mais il faudrait m’accorder un certain espace. Avec le plus furieux désir de travail on ne peut rien sans cela Mais si en réfléchissant vous pensez que je ne puis faire ce tableau dites-le moi franchement c’est plus gentil que de m’amener à y renoncer de moi-même, en me persiflant ce qui me décourage tout à fait. etc.
Je to ostatně pravda, ale jsem věru bláznivá, když věřím, že by mě mohlo potkat něco dobrého.
C’est vrai aussi, mais je suis bien folle de croire qu’il peut m’arriver du bien.
Portrét Nachetové se nedaří, pronásleduje mě, otravuje mě!
Le portrait Nachet va mal, m’obsède, m’embête !
A mám ďábla v prstech, už nevím, jak jsem si počínala dřív, jako bych byla někdo jiný.
Et j’ai un diable dans les doigts, je ne sais plus comment je m’y prenais avant, il semble que je sois une autre.
„Ale dítě,“ řeknete, „vy jste nemocná.“ Věru myslím, že kdyby mě potkalo buď něco dobrého pro Salon, nebo nějaká jiná radost, byla by po nemoci.
Mais mon enfant, direz-vous, vous êtes malade. Je crois bien que s’il m’arrivait où une bonne chose pour le Salon ou quelque autre joie il n’y aurait plus de maladie.
Slečna Collignon mi pořád říkala, abych dbala na své písmo: „Zdá se,“ říkala, „že se neodvažujete dělat svá písmena vytáhlá, působí zadržená, jako by na nich něco tížilo, vzepětí a pak zploštění...“ To je celý můj život.
Collignon me disait toujours de soigner mon écriture, il semble disait-elle, que vous n’osez pas faire vos lettres élancées, elles paraissent retenues, comme si quelque chose pesait sur elles, un effort et puis un aplatissement... C’est toute ma vie.
Věru myslím, že Amélie proti mně potají něco upekla, anebo má jistotu, že nemohu mít dost místa pro své velké plátno; byla příliš spokojená a smála se zlým výrazem. Mám to neštěstí, že na mě věci silně působí, zlomyslnost mě mrazí, odrazuje. Cítím ve vzduchu, takříkajíc, zlovůli a jsem ochromená.
Je crois bien qu’Amélie a fait contre moi quelque travail souterrain ou qu’elle a la certitude que je ne puis avoir assez de place pour ma grande toile; elle était trop contente et riait d’un air méchant. J’ai le malheur de m’impressionner très fort, la méchanceté me glace, me décourage. Je sens la malveillance dans l’air pour ainsi dire et suis paralysée.