Neděle 26. prosince 1880

Potain chce, abych odjela, rovnou odmítám, a tu, napůl ze žertu, napůl vážně, si stěžuji na svou rodinu a ptám se ho, zda zuřit a plakat každý den může škodit hrdlu — jistěže... Nechci odjet, vláčet své starosti po hotelech; tady mám aspoň útěchu, že jsem doma, v klidu, sama; cestovat je rozkošné. Ale ne se svými, s jejich drobnými schválnostmi, s jejich rozumem, který se tříští v hloupé obavy, úzkým, únavným. Vím, že budu velet, ale oni mě rozčilí, a pak ne, ne, ne. Ostatně už skoro nekašlu.
Jenže to všechno mě činí nešťastnou, už si neumím představit, že bych se z toho mohla dostat, dostat z čeho? Nevím, ze všeho. Už nevidím východisko a slzy mě dusí. Jen si nemyslete, že jsou to slzy neprovdané dívky, ne, ty ostatní se těmto nepodobají. Konec konců... je to snad tohle. Nemyslím.
A pak ty tak smutné věci kolem mě a žádný způsob, jak vykřičet. Má ubohá teta žije tak osaměle, vídáme se jen u večeře, večery trávím čtením nebo hraním o samotě. Je to děsivá existence, a přece je to ona a máma, kdo mě nevědomky nechávají umírat tím, že nedělají nic! Už nedokážu o sobě ani mluvit, ani psát, abych nepropukla v pláč.
Asi jsem opravdu nemocná... Ach, ty bláznivé nářky! Copak všechno nevede ke smrti!
A co je to tedy v nás, že navzdory krásným úvahám, navzdory vědomí, že vše vede k ničemu, přesto křičíme!
Vím, že jako všichni ostatní jdu vstříc smrti, nicotě, vážím okolnosti života, jež se, ať jsou jakékoli, jeví bídně marné, a přece se nedokážu smířit! Je to tedy síla, je to tedy něco, není to tedy „přechod“, doba, kterou je celkem jedno strávit v paláci nebo ve sklepě; je tu tedy něco silnějšího, pravdivějšího než naše bláznivé [začerněná slova: fráze o] tom všem. Je to tedy život, ne přechod, bída, ale život; to nejdražší, co máme; vůbec všechno, co máme.
Říká se, že to není nic, protože nemáme věčnost. Ach, ti blázni.
Život jsme my, je náš, je vším, co máme, jak je tedy možné říkat, že to není nic! Aby to bylo nic, ukažte mi vedle něco.
[Začerněná slova: Ráno kreslím obraz v] Louvru, pak jsem napínala plátna a chystala všelijaké krámy v čísle 37; Bojidar mi pomáhal a přitom mi vyprávěl, že byl onehdy v pondělí v sále Pétrelle, a líčil mi podrobnosti toho večera úplně obráceně, než to bylo.
Já sama jsem mu poslala pozvánku, a on mi vyprávěl, že jednu dostal od Louise Michelové, jež schůzi předsedala.
Pak zpěvačka, klavír. Sama jsem zorganizovala tu drobnou scénu lží a je mi z toho hnusno. Věděla jsem, že je lhář, ale do takové míry! Pěkně jich takhle lže. Soutzo lže přinejmenším stejně jako Bojidar. To všechno je ošklivé, ale nepřekvapuje mě to.