Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 21. prosince 1880

Už dva dny se mi vrací něha k Cassagnacovi a sotva si to dovedu vysvětlit, neboť názory toho muže nesdílím a nevěřím v jejich upřímnost, což je horší. Je-li jeho bigotnost opravdová, nemohla bych ji snést, kdybychom spolu žili. Jeho politická linie mi připadá tak absurdní, že bych se nedokázala ubránit tomu, abych mu ji celý den vyčítala. Mé upřímné republikánství se bouří proti té roli monarchisty a „konzervativce“ — absurdní přídomek užívaný den co den. Stejně tak proti přídomku „revolucionář“ uplatňovanému na republikány. A když je tak po pravdě nazvat nelze, nazývají je přesycenými, vypasenými, prahnoucími po tyranii. Ó dobrá víro! Ó zdravý rozume!
Jako občana tedy Cassagnaca nesnesu, jako politik je mým nepřítelem a pokládám ho za absurdního a bezvýchodného.
A nevím, zda bych raději věřila, že je přesvědčený, než věřit, že hraje roli. Ne, raději bych, aby mi řekl, že nastoupiv tuto cestu je nucen po ní jít, ale že nevěří v to, k čemu došlo; není dost hloupý, aby byl upřímný. Divím se, že dávám přednost někomu, s nímž tak docela nesouhlasím; či spíše mě to znepokojuje a brání mi ho milovat... Ne, nemiluji nikoho, jen čas od času se ten muž vrací a zdá se, jako by byl jedinou možnou bytostí.
A přece jsem ho viděla málo a to, co jsem o něm myslela a napsala, je obludně nepoměrné s tím, čím jsme jeden druhému byli: dva cizinci. Ale já jsem to ve své samotě všechno propracovala, tahala jsem za to tolik a tolik, až z toho vznikla tkanina dost velká, aby mě celou zahalila.
Cassagnac a já jsme nikdy nevyměnili jediné rozumné slovo, jedinou důvěrnou víru, jedinou vážnou myšlenku; někdy mluvil pěkně, ale jako řečník; mluvili jsme spolu jen jednou, v čísle 71 na Champs-Élysées, když přišel na večeři, a i tehdy jsem měla takový strach, že jsem se pořád smála, měla jsem ledové prsty a tvář v jednom ohni, hlas zardoušený nevím přesně čím. Snažíc se odpovídat směle, zůstala jsem často jako pěna při těch projevech přátelství a při jeho přísaze, že na mě nikdy nebude hledět jinak než jako na sestru. Mluvili jsme tedy spolu jen tehdy, a ještě jak! A tak je to děsivé, jakých rozměrů věci nabývají, když má člověk celé dny na to, aby na ně myslel, a když po celé měsíce žádný nový dojem nepřijde, aby se postavil proti tomu starému.