Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 17. listopadu 1880

Dnes si Roland Bonaparte, syn prince Pierra, vraha Victora Noira, bere slečnu Marii Blancovou, dceru monackého podnikatele s ruletou.
Stojí za to číst ty rozvláčné slátaniny ve všech novinách.
Jaký hnus.
Zašly jsme ke Gaviniovým, kteří z nás vymámili pozvánku na „Michala Strogova“ v Châteletu. Otec Denis mě pověřuje, abych podle fotografie starého portrétu namalovala jeho strýce, monsignora biskupa — to ať, prosím. Kdyby šlo o to opatřit mi celebritu, kterou bych namalovala pro Salon, to by bylo něco jiného.
Jaký hnus!
Paul de Cassagnac obhajuje vraždu Victora Noira, zdraví slečnu Blancovou jménem „statečná žena“ a účastní se svatby v první řadě. On, který si vzal dceru hraběnky Acardové, to je celkem prosté, ale jaký hnus!
Od té doby, co se mám dobře s Amélií a spol., si při jídle u modelu povídáme a smějeme se, a dnes mě pokládajíce za dostatečně důvěrnou a aby byla větší legrace, napovídaly hrůzy... Nejsem upejpavá, to víte, ale u všech rohatých.
Jaký hnus!
Máma mi píše, že odjíždí do Petrohradu urovnat záležitosti, aby mohla přijet, a žádá mě o něžný dopis, aby jej mohla ukázat ministrovi.
Právě jsem jej napsala, začíná: Drahá a milovaná mámo. Provází jej druhý dopis, v němž říkám: zde je můj dopis na ukázání, doufám, že je stejně milý jako ten Virginiin a tak dále.
Jaký hnus a jaký smutek a jaká bezvýchodná situace!!
Mámin dopis, kde si nestěžuje a říká jen pár slov, mě rozplakal, protože působí zoufale. Písmo je jako tehdy, když má žal a pláče; přes slzy sotva vidím psát. [začerněné slovo: Její] písmo se začíná podobat babiččinu. Je hrozné vědět, že odjela tam, takhle náhle, a že je tam násilím zdržena.
Přicházejí na mě šílené záchvaty rozhořčení.
A pomyslet, že přede všemi, počínaje mou komornou, jsem veselá jako blázen — není to maska, je to už zvyk.

Poznámky

Princ Pierre Bonaparte zastřelil roku 1870 novináře Victora Noira, což vyvolalo skandál; François Blanc založil kasino v Monte Carlu. ↩