Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 16. listopadu 1880

Bojím se, že jsem onehdy přehnala to s církví, měla jsem zbožné výčitky a chybělo málo, abych vstala z postele a přišla tu učinit pokání, neboť církev slouží k poznání Boha, církev nesmírně mnoho udělala pro mravy, církev zanesla mezi divochy jméno Boží a civilizaci. Aniž bych urazila Boha, myslím, že by se bývalo dalo civilizovat i bez katolicismu, ale konec konců... církve se užívalo jako feudalismu, a stejně jako on dosloužila, či téměř dosloužila. V katolicismu je příliš mnoho věcí nepřijatelných a pobuřujících, byť ne ohavných. Smísili božské s plochými legendami [začerněné slovo: a] je teď příliš mnoho osvícených lidí, než aby zbožné lži byly ctěny. Ale procházíme přechodnou dobou [začerněná slova: a kdy] bohužel masy ještě nejsou dost vzdělané, aby nepřešly od zdravých pověr k pohrdání Bohem a jeho popírání.
Když si někdy sním o možných setkáních s Cassagnacem v životě, nevidím, jak by se jeho klerikalismus a monarchismus snášely se mnou.
mohl by mi přiznat, že hraje roli, a to by mi stačilo. Jsou lidé upřímně [začerněné slovo: zbožní], ale [začerněná slova: kteří jsou] monarchisté, ledaže... by... [přeškrtnutá slova: jeho země monarchii potřebovala]... Neboť jsou lidé, kteří věří, že monarchie je nezbytná pro blahobyt některých zemí... ale podívejme, na to jsem onehdy nemyslela, když jsem říkala [začerněná slova: že člověk musí mít duši sluhy, aby] miloval monarchii.
Předpokládejme zemi, kde konstituční monarchie, samozřejmě, činí lid šťastným — nuže, i ten nejhrdější a nejvznešenější muž k ní může upřímně přilnout, ba chovat jistou upřímnou náklonnost k rodině, jež po staletí představuje jeho zemi. Ale od toho k oné otrocké oddanosti vůči nějakému rodu je daleko!
[začerněná slova: Neříkám], že pokládám za dobré být monarchistou, jak jsem právě řekla výše, ale konec konců lze připustit, že je člověk upřímně oddán a že v hloubi srdce věří za výše uvedených podmínek. Ve Francii to v žádném případě není možné, a ani tu není monarchie, kterou by člověk mohl s rukou na srdci dát přednost před Republikou. A je tu vůbec jediný kandidát, který by nebyl pokořený či zneuctěný? Pan de Chambord. A Orléanští, kteří ho nevyhnutelně následují.
Ale konec konců, Orléanští, trpělivě snášení po staletí, by se mohli stát „onou rodinou, jež představuje zemi“, o níž jsem před chvílí mluvila.
A ty ploché poklony, k nimž dvůr zavazuje — to by byla oběť osobní hrdosti, již by člověk přinesl zemi. Bezpochyby. Ale k čemu to všechno, když je tu Republika, která má všechno dobré, co má měšťanská monarchie, a nemá nic z toho, co má ona špatného, a jež je tou nejkrásnější a nejvznešenější z vlád.
Zkrátka je cosi pobuřujícího na panovnických poctách, jež vzdává loutkovému monarchovi ministr či geniální státník, který ať dělá cokoli, bude vždy sluhou nicotného, hloupého a snad tupého monarchy.
Ne, víte, Cassagnac a já o tom mluvit nebudeme. Přenechávám mu jeho mnichy a kněze, když na ně rozptyluje cit, jejž dlužíme Bohu, ale politiku ne! Zkrátka neposmívejte se mým hloubáním, vyjadřuji se špatně, ostatně jsou to jen tápání.