Pondělí 8. listopadu 1880

Zde je dopis od Mouzay a zde má odpověď:
Váš dopis, drahá paní, mě hluboce zarmoutil. Naštěstí pro mě se děsím jen nemocí, které hyzdí, jinak by mě ty strašlivé věci, jež mi píšete, jistě přivedly k nemoci ze strachu. Ale nechme toho.
Chci vám říci, že s těmi nejlepšími úmysly na světě jednáte jako nepřítel a působíte mi tu největší škodu, když o mně šíříte legendy, jež se stávají opakovanými klevetami u těch, jimž je vyprávíte. Připisujete mi výstřednosti, o nichž se mi nikdy ani nesnilo! Když je vyprávíte mně, trochu mě to dráždí, a to je vše, ale ostatní jim věří, a opravdu, jelikož mě máte trochu ráda, měla byste si přece uvědomit, že mi nijak neprospívá, abych v očích světa platila za jakousi divokou bláznivku, která přivádí své ubohé rodiče do neštěstí. Vaše náklonnost ke mně a vaše výtečné srdce vás nutí vidět věci příliš dramaticky. Z jediného slova, které vyklouzlo mámě nebo tetě ve chvíli rozmrzelosti, budujete stavby, jež matou můj rozum. Buďme přirození:
Jsem nachlazená a kašlu, to se přihodí spoustě lidí. Léčí mě velmi velký lékař, a velmi dobře, ujišťuji vás.
Ostatně nikomu nezáleží na mých zájmech víc než mně samé. Takže je to dohodnuto, že ano, více klidu. Máte-li mě ráda a nechcete-li mi způsobit ty nejpalčivější mrzutosti, neberte už za námět hovoru s našimi společnými přáteli mě, mé nemoci, mé výstřednosti a můj blízký konec.
Chápu, že jakožto velká přítelkyně se strachujete o mé zdraví, a chci vás uklidnit: doktor Potain se v tom vyzná a vůbec se neděsí.
Ale jestli vás to všechno neuklidní a neobměkčí, pomyslete na mou ubohou dívčí ješitnost, která krutě trpí, když mě vidí, jak mě nazývají nemocnou, neduživou, mrzákem, souchotinářkou, a tedy shnilou — odpusťte to slovo, pan Gambetta se je opovážil pronést přímo v Parlamentu.
Tím vás líbám, i vaši drahou dceru, kterou jsem pokládala za rozumnější. Vaše ubohá umírající Marie.
Paní Gaviniová přišla.