Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 10. října 1880

Tchoumakoffovi, matka a dcera, a Saint Amand. Ten zůstává do čtyř hodin odpoledne, muzicírujeme a on pláče nad „Pavlem a Virginií“. Já tomu neodolatelnému dojetí rozumím. Při čtení té knihy jsem velmi usedavě plakala a hudba opery mě dojímá k slzám na týchž místech. Není možné najít knihu prostší a působivější. Žádné drama, žádný román nepůsobí takovou silou a nejdojemnější románové scény ve vás nevzbudí tolik hlubokého smutku a slz. Zdá se, jako by se to bylo opravdu stalo, jako bychom u toho byli, jako bychom sami byli aktéry. Je to mistrovské dílo, je to vznešené, [začerněná slova: a přece to jako dramatický styl není nic].
A není to jen ta prostota, co tvoří jeho krásu, ne.
Zkrátka je to vznešené. Když jen pomyslím na chvíli, kdy Pavel uvidí z [čtyři přeškrtnuté řádky] vrcholu skály černou tečku na moři, [škrtnuto: jíž je] loď, která odváží Virginii. Ach! Opravdu cítím, jak se ve mně cosi trhá, a rozpláču se.
Kdyby někdo četl tyto řádky, myslel by si, že si tropím žerty nebo že jsem se zbláznila — natolik působím dojmem filozofky a vzpurnice.
Dopoledne jsem strávila v Louvru a jsem oslněna. Až dosud jsem nechápala tak jako dnes ráno. Dívala jsem se a neviděla. Je to jako zjevení. Předtím jsem viděla a zdvořile obdivovala jako naprostá většina lidstva. Ach! Když člověk vidí a cítí umění tak jako já, není to obyčejná duše. Cítit, že je to krásné, a chápat, proč je to krásné — to je veliké štěstí.
Když jsem se seznámila s Paulem de Cassagnacem, objednávala jsem si dopisní papír u Duchoda, který jej zhotovuje s kresbami, devízami a tak dále, a chtěla jsem mít list s Pavlem a Virginií pod jejich palmovým listem. Duchod se spletl a nakreslil utonulou Virginii. A protože jsem při objednávání té kresby myslela na Cassagnaca, vidíte, že to bylo proroctví.