Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 9. října 1880

Berthe na večeři.
Tento týden jsem nepracovala a nečinnost mě otupuje. Znovu jsem si přečetla své líčení cesty po Rusku a velmi mě to zaujalo. Bylo to právě v Rusku, po přečtení zprávy o ovacích, jichž se dostalo Cassagnacovi, kdy se mi to začalo plést hlavou. Také v Rusku jsem zčásti přečetla „Slečnu de Maupin“, a protože se mi nelíbila, právě jsem si ji přečetla znovu. Vždyť přece pan Gauthier je uznáván za nesmírný talent a „Slečna de Maupin“ za mistrovské dílo, zvláště pak předmluva. Dnes jsem ji tedy znovu přečetla. Předmluva je velmi dobrá, to je pravda, ale ta kniha... Přes všechny své... obnaženosti není ta kniha zábavná, některé stránky jsou prostě nudné. [Napříč: konec, konec]
Slyším, jak lidé volají: a co jazyk, a co styl a tak dále.
Eh, u sta hromů! Ano, je to dobrá francouzština, je to dílo muže, jenž svému řemeslu rozumí, ale není to talent, který by si získal mé sympatie. Možná později pochopím, proč je to mistrovské dílo; jsem dokonce ochotna chápat už teď, že je to velmi dobré, ale... je mi to nesympatické a nudí mě to. Je to jako George Sandová... další spisovatel, k němuž necítím sympatie, a George Sandová má proti Gauthierovi navíc o to méně té síly, té smělosti, jež k němu vzbuzuje úctu, ne-li přátelství. George Sandová... zkrátka, je to velmi dobré.
Z moderních mám raději Daudeta, píše romány, ale prosety trefnými postřehy, věcmi pravdivými, procítěnými. V tom se dá žít.
Co se týče Zoly, jsme spolu na štíru; pustil se ve „Figaru“ do Ranea a... do dalších republikánských osobností s nevkusnou zuřivostí, jež se nehodí ani k jeho velkému talentu, ani k jeho významnému literárnímu postavení.
Ale co vidíme u George Sandové? Hezky napsaný román? Ano, a co dál? Nuže, její romány mě nudí. Kdežto Balzac, oba Dumasové, Zola, Daudet, Musset mě nenudí nikdy. Victor Hugo ve své nejromantičtěji bláznivé próze v „Hanu z Islandu“ není nikdy únavný. Cítíte génia. Ale George Sandová! Jak lze přečíst tři sta stránek „Valentiny“ a „Bénédicta“ doprovázených strýčkem, zahradníkem a kdovíčím ještě!
Pořád jen to sociální nivelizování láskou, což je cosi nízkého.
Ať se nastolí rovnost, to je obdivuhodné, ale ať není dílem rozmarů pohlaví... Hraběnka zamilovaná do svého sluhy a celé úvahy nad tím! To je celý talent George Sandové. Jistěže jsou to velmi hezké romány, hezké popisy venkova... ale chtěla bych něco víc... neumím se to dost dobře vyjádřit... neumím se to dost dobře vyjádřit... To jsou věci, které by se neměly říkat; pořád mám pocit, že se obracím k bytostem, jež jsou mi nadřazené a před nimiž se bojím mluvit domýšlivě, zatímco vesměs jsou kolem jen lidé prostřední, podřadní, a ti nikdy nedovedou ocenit skromnost či přiznání slabosti.
Nuže, „Valentinu“ právě čtu a dráždí mě to, protože kniha mě zajímá natolik, abych ji dočetla, a zároveň vím, že mi z ní nezůstane nic než snad mlhavý nepříjemný dojem; zdá se mi, že mě ta četba snižuje, bouřím se a pokračuji, neboť kniha musí být stejně otravná jako „Poslední láska“ téhož autora, abych ji nedočetla do konce... Přesto je „Valentina“ to nejlepší, co jsem od George Sandové četla. „Markýz de Villemer“, jehož znám jen z divadla, musí být také dobrý — myslím, že tam není žádný štolba, milenec hraběnky.