Středa 29. září 1880

Od včerejška jsem bílá a svěží a hezká, až se sama divím. A oči živé a zářivé, i obrys obličeje se jeví hezčí a jemnější. To bezpochyby díky Gabrielovi. Jen je škoda, že to přichází ve chvíli, kdy nikoho nevídám. Je hloupé to říkat, ale strávila jsem půl hodiny tím, že jsem se s potěšením dívala do zrcadla; už nějaký čas se mi to nestalo!
A pak je škoda, že nikdo nevidí ty paže a ten trup, všechnu tu svěžest a všechno to mládí… které nejsou k ničemu. Já nemám ráda, když věci nejsou k ničemu, to už je lepší plýtvat, než…
Začínám plácat nicotnosti, jak vidím.
Včera dostal starý Géry lísteček od paní de Brimond, v němž mu vyčítá, že ji zanedbává. „Žárlím na svou hezkou sousedku z mezipatra.“
Dostal to u večeře. A tak tam dnes zašel, a pak k nám, ale byly jsme pryč. Zapomněla jsem tam svůj vějíř.