Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 28. září 1880

Pěkný den, který začal už v noci. Zdálo se mi o Cassagnacovi. Byl ošklivý a nemocný, ale to nevadí. Teď chápu, že se nemiluje pro krásu. Hovořili jsme jako dva přátelé, jako dřív; jako bychom hovořili i dnes, kdybychom se zase setkali! Žádala jsem jen jedno: aby naše přátelství zůstalo v dovolených mezích, aby vydrželo. [Dva řádky škrtnuty]
To byl i můj sen ve skutečnosti. Zkrátka, nikdy jsem nebyla tak šťastná jako této noci.
Saint Amand přichází k obědu, celý nadšený z mého takto napsaného dopisu:
nějakou bláznivinu, aby se pobavil.
Starý Géry, Gabrielův otec, dnes večer pořádá večeři pro několik vážených Alžířanů, aby probrali tuniské záležitosti, kde mají majetky.
Starý Gavini je u toho a Saint Amand také a Gabriel vymyslel, že svému otci ohlásí dva kolegy z ministerstva a přivede tetu a mě.
Dovedete si představit náš příchod, starý Géry nic netušil. Zkrátka, bylo to rozkošné.
Je tu pan hrabě de Sancy, Allégro a jakýsi nevím kdo, jeden Arab, ten poslední byl nádherný. Je to inženýr, myslím, a z toho titulu na mě chtěl mluvit latinsky, řecky, Horatius, Titus Livius a tak dále!
Klidně se můžete odvážit ke svým třem otcům, řekl Gabriel, otci Gavinimu, otci Saint Amandovi a otci Gérymu, neboť: Milý barone, dnes večer jdeme do cirkusu s panem Gavinim. Znám tu hrůzu, jakou ve vás to místo a ti komedianti v něm budí, ale spoléhám na vaše sebezapření, že budete s námi. Přiveďte i svého mladého podřízeného, pokud ještě neodjel. M. B.
|
Tahle šaškárna mi vynese lavinu komplimentů, a jsem to a ono a letos v zimě utvoří kolem mě výběrový kroužek, přivede mi celebrity, všechny ty někoho a tak dále, a tak dále, a tak dále! Vůbec jsem to ani nepotřebovala, probudila jsem se se smíchem a ten neustal. Ostatně, hleďte na to večerní bláznovství. Kolem půl sedmé zazvoní, to zase Saint- Amand a Gabriel přicházejí navrhnout něco
můj otec je i vaším otcem, označuje mě za dceru svého otce.
Ten pes Gabriel má takové tóny a slova… tak nevím, jak to zaonačil, aby mi řekl:
– Jestli chcete být mým otcem zbožňována ještě víc, než jste, řekněte mu, že má krásné obrazy.
Bylo to půvabné. Saint Amand Gabriela uvádí do světa, řekl tetě, že jestli ho Gabriel poslechne, dostane ho do postele s nejhezčími ženami Paříže.
Jak jsou ti muži odporní! Není to prudérnost, ale přece jen…
Milovat bez lásky! A což to není nic, že my ženy jsme cudné… aspoň tělem.
Kde je zásluha být cudná tělem, když je člověk cudný v duši?? Já jsem na hlouposti myslela už od dětství, ale stejně, kdybych někoho milovala, bylo by to opravdové. [Horní okraj stránky utržen] Ani nám to není přičteno k dobru.
Gabriel přináší mou zásilku z Bruselu, všechno je to uschováno, i ten kousek papíru, adresa cukráře, kterou jsem mu dala v Opeře. A má fotografie je zarámována v rozkošném rámu, přináší mi ji ukázat, a také nožík, který mi daroval v Opeře. Jsme děti. Ale Saint Amand není hloupý a nechává nás jít samotné na balkon, sám se zaměstnává popíjením skleniček likéru a chrání nás. Zdá se, že se nikdy nebude moci oženit, a tak se stará o druhé… Je to nesmysl. Znáte ty seznamy: salonní zpovědi, kde se píše, co máte na svých přátelích nejraději, jací jsou vaši oblíbení autoři, jak byste chtěli zemřít a tak dále.
Vyplňuji Gabrielův seznam samými čistotami, svatostmi, zbožnostmi a tak dále. Což mu umožňuje odvážit se hloupostí, které předstírám, že neslyším.
Co se Alžířanů týče, adoptují mě, jsem jejich dcera. Géry mi už slíbil, že mi zařídí nezapomenutelnou orientální cestu, kdybychom jely do Alžírska, a všichni tři znovu spustí pozvání a sliby.
Říkám si, že se dobře pobavíme, jestli se Alžír nepromění v Biarritz. Ten nýmand, jehož jméno neznám, byl neslýchaný, když se se mnou loučil, začal prohlášením, že mi bude v Alžírsku otcem, že budu jeho sedmá dcera: Ano, budete poroučet jako královna, budeme mít lvy, tygry, a na přepravu velbloudy, a kdyby nějací nebyli, příliš rád vám posloužím jako velbloud, blažen, že ponesu na svém krku tak rozkošnou kokotku, chci říct slepičku. Pan de Sancy prchá, aby nevyprskl smíchy, já jsem vážně poděkovala.
Saint Amand nám říká: „Raci“, a v tom zmatku… jakém zmatku? To mám ale styl! Ne, takže si pořežu prst a se zalíbením ukazuji tu docela rudou krev, Gabriel mi ji spěšně otírá svým kapesníkem, a jelikož pořád tekla, vzal mě znovu za prst a tu krev vypil. Ale na balkoně jsme zůstali sotva minutu, mohli by si všimnout našich flirtů, navzdory Saint Amandovi.
Je to legrační, Gabriel a já, smějeme se jeden druhému do očí, ale dbám na to, abych zůstala nad věcí, nechci vypadat, že se mě to dotýká, a štěbetám o sto šest, prokládajíc to všechno pohledy nevinné dívky a stále se smějíc.
Gabriel mi na balkoně vážným tónem řekl, že je ode mě milé, že jsem přišla. A znělo to docela zvláštně.
Sbírá okvětní lístky růží, které odhazuji… hromada dětinství… Je milý, zkrátka, co je vždycky, je to, že jsem se dobře nasmála, ó, ale dobře, a že jsem přitom měla celou dobu nádhernou pleť, bílou, bílou a růžovou, ani únava, ani zarudnutí. Smát se je dobré. Teď tenhle den nejspíš budu muset zaplatit slzami.
Měla jsem šaty z černé kanavy a střevíčky z černého saténu, účes bohyně à la Ludvík XV.
Ne, ale poslyšte, je přirozené, že Gabriel odjede. Nikdy to nemá být víc než náčrt. Nic od něj nechci, nechci dokonce ani, aby byl do mě zamilovaný.
Ach, jak je v těchhle věcech tolik odstínů! O svém snu mluvit nebudeme, to je drama, nechme ho být. Ale v těch lehkých koketeriích, vzdušných a půvabných jako kresby mraků na nebi… To má zůstat takhle, ani bych si to nedokázala představit jinak.
[Dva řádky škrtnuty]
Zkrátka bylo to veselé, opila jsem se smíchem, a po návratu, svlečená, jsem se ještě smála a zpívala kuplety se svými psy, kteří poslouchali.
Jsou dvě hodiny ráno, je po všem, a přesto se mi chce tančit… a ten včerejší kuplet.
A pak
Copak to dělá takový nos, to ten otrávený mládenec, to ten otrávený mládenec.
Dumas mladší říká, že mladé dívky nemilují, nýbrž dávají přednost, protože nevědí, co je to láska. Kam tedy, k čertu, tu lásku klade, pan Dumas?
A za prvé, člověk vždycky ví zhruba dost, aby věděl… A za druhé, to, co pan Dumas nazývá láskou, je jen následek a přirozené doplnění lásky, a vůbec ne věc oddělená, izolovaná a úplná, přinejmenším pro lidi trochu počestné. „Často nevyhnutelný následek, bez něhož žádná láska není možná,“ říká týž Dumas, a nazývá to také posledním výrazem lásky. To připouštím, ale tvrdit, že dívka nemůže milovat, je bláznovství. Já o tom nic nevím, a přece dobře cítím, že je v tom cosi odpudivého s nepříjemnou bytostí, a že v tom je poslední výraz lásky, když člověk miluje.
A pak jsou tu také ty bláznivé myšlenky, které člověku občas proběhnou hlavou, ale dobře se ví, co to je… když ten muž není odpudivý, když je dokonce příjemný jako Gabriel, ale to nemá s Láskou nic společného. Mě by ze všeho nejvíc děsilo políbit na rty lhostejného člověka; myslím, že bych to nikdy nedokázala, raději bych snesla… to ostatní, ale ústa, nikdy.
Ale když člověk miluje. Ach, to je tak jiné, tak této noci, ve svém snu, jsem milovala, stalo se mi to i v bdělém stavu, inu, je to tak čisté, tak něžné, tak krásné. Láska je vznešený a čistý cit, vše je v ní cudné dokonce… Láska pana Dumase, která není cílem, nýbrž jen následkem toho, co člověk cítí, jen prostředkem, jak lépe, jak víc milovat to, co miluje.
Pan Dumas bere ženu, protože má… lásku. Já beru lásku, protože miluji ženu. Bavím se tím, že o tom hloubám, abych viděla, co si budu myslet potom. Je to velká zvědavost.