Úterý 24. srpna 1880

Dostala jsem políček, který nejspíš nikdy nebudu moci vrátit. Přinesou mi dopis s londýnským razítkem a najdu v něm oplzlou fotografii. Té hanebné lůze, která mě chtěla pošpinit na očích, se to nepovedlo, neboť jsem roztrhala obálku i obsah s překvapivou rychlostí.
Ale když jsem se rozmyslela, slepila jsem kousky obálky, abych měla to písmo. Adresa zní: Sl. Bashkirtseffová, avenue Montaigne 35 (v jejím ateliéru), Paříž.
To je zjevně někdo dobře informovaný. Neznám nikoho, kdo by mě mohl chtít takhle urazit… a jestli mi vytane nějaké jméno, je to jméno Berthe. Hodně se jí to podobá, vždycky vynikala v hanebných žertech. Ale… to hrozné je, že ten zbabělec, který to udělal, věří, že jsem se na tu špínu podívala…
Jaká hanebnost! Jaká podlost, jaký cynismus! Jaká urážka mladé dívky! Nedovedu si představit, že existuje někdo, koho by napadlo mě takhle urazit… Může to být jedině žert od Berthe.
Jaká zbabělost, je to jako pomlouvačný anonymní dopis!
A teď mě napadají strašlivá podezření, lituji, že jsem se na tu fotografii nepodívala… co když hlava té ženy byla moje? Víte přece, že k těmto fotografiím se dá přidělat jakákoli hlava… Ale ne, to by mě bývalo udeřilo do očí… roztrhala jsem to tak rychle!
To je ale hrůza! Já bych mohla žít sto let a nikdy bych si neměla co vyčítat takové podlosti… a lidé, kteří tyhle podlosti páchají, jsou pravděpodobně šťastnější než já… Ne, nemůžu se z toho vzpamatovat… To je… hanebné!
Ale mám tu obálku, a jakmile se Alexis somnambul vrátí do Paříže, zajdu za ním a on mi přinejmenším řekne, kdo napsal tu adresu.