Neděle 22. srpna 1880

Osm hodin. Jak hezká a pohodlná mi připadá má pracovna!
Četla jsem ilustrované týdeníky a další brožury. Teď je všechno srovnané, jako bych ani neodjela.
Nervo, Moreau, jeho sestra a Devicková nás včera v poledne doprovodili až k vozu a dnes v pět ráno jsme byly v Paříži.
Nacházím dopis od Bailleulové, v němž mi píše, že na dostizích v Dieppe potkala Berthe s paní de Plancy a jejím synem (loni se Berthe před Plancyovou skrývala, prý že je příliš zkompromitovaná, než aby ji mladá žena vídala), ptá se mě, jestli jsme se pohádaly: Mluvila jsem s ní o vás a ona nevypadala, že chápe!
Muselo to přijít. Nejsme z těch nóbl lidí, ani nechodíme do společnosti, a ona se snaží stát se vyhlášenou elegántkou. Paní de Plancy je pro nás zlá, jak řekla stará Gavinová.
Berthe se ke mně chová tak, jak jsem se já po jistou dobu chovala k Mouzayovým. Jediný rozdíl je, že já jsem mladá a elegantní a Mouzayovi nejsou; jenže má elegance jí škodí, místo aby jí byla příjemná. Té ovci v ženské podobě, tak hloupé a tak vychytralé, která se domnívá, že dosáhla velkolepých elegancí, nezbývá než hodit do vody to, co je jí k ničemu. Má pravdu.
Tím, že odkládám svůj sňatek, jak jsem dala vědět, vystavuji se nepříjemnostem tohoto druhu… vím, ale nevím, co je lepší: vrhnout se na střední levici, anebo snášet všechna ta pokoření, která mě stárnou, soužou, dělají ošklivou a hloupou.
Také řeknete: vy jste hloupá! Ta nádobka (Berthe) provádí spoustu věcí, z nichž za jedinou by si zasloužila být vykopnuta ze dveří, a vy nic neřeknete. Kdybyste prožili můj život, věděli byste, co dokáže udělat s povahou a inteligencí.
Dvě hodiny odpoledne: Utěšuji se (!) myšlenkou, že mé trampoty se vyrovnají všem těm nejrůznějším, které musí umělci přemáhat; vždyť nemusím snášet chudobu a tyranii rodičů… neboť na to si přece umělci stěžují, ne?
Nedostanu se z toho tím, že mám talent… ledaže by to byl… záblesk génia; ale takové záblesky neměli ani největší géniové po pouhých třech letech studia, zvlášť teď, kdy je tolik talentů.
A pak… zpodobit známého muže, je-li špatně urostlý nebo prostě jen průměrně… ten je k ničemu nebo skoro k ničemu…
A přece, podívejte se na Amélii: kdyby byla namalovala pana Nikoho místo Léona Saye, nikdo na světě by její obraz neviděl, a pak se řekne: ten a ten se jí nechal portrétovat, takže má jistý talent… a může se dodat: ten ubohý ten a ten, jak se jen mohl svěřit téhle umělkyni!
A pak, to nejdůležitější je toho známého muže najít, že? Inu, já – kde chcete, abych ho našla? V tomhle jsem na tom hůř než nějaký chudák, neboť nedokážu vzbudit ten zájem podobný soucitu, který muži obvykle s potěšením pociťují.
A tak člověk stokrát převrací sto plánů, a poté co střídavě naříkal, vzdychal, bledl a hryzl se, se smíří.
Blaze těm, kdo nemají co ztratit! Jeden odvážný čin jim může dát mnoho.
Mám právě tolik zavazadel, abych nemohla vzlétnout.
Vévodkyně de Fitz-James je velmi dobročinná žena a obrací se na každého, aby rozšířila své dobré skutky. Přišla k nám, přijala nás také, ale potkaly jsme ji dvakrát v aleji Acacias, a podruhé se odvrátila tak viditelně, že jsem zrudla jak oheň a pak se roztřásla.
Ale té lze odpustit, nikdy jsme se pořádně neseznámily, požádala nás o příspěvek na dobročinný prodej, máma za ní zašla, aby se domluvila, a ona přišla poděkovat, pak se vyměnily dvě tři návštěvy, ba i pozvání na večeři bez okolků.
Vracím se, abych o sobě řekla něco dobrého. Každý den, jak víte, nebo každý druhý den si vysním nějaký hrdinský příběh, a onehdy, když jsem mechanicky probírala všechny tyhle sny, viděla jsem pořád stejné rozuzlení: když jsem dosáhla slávy a bohatství, užívala jsem obojí ke zmírnění skrytých běd, k pomoci stydlivým chudým, k rozdávání obrovských sum útulkům, nemocnicím a tak dále.
Navíc jsem v žádném ze svých příběhů nikdy nepodvedla manžela, ani jako vdova si nevzala ženatého muže. Co jsem si vyhrazovala, bylo přátelství velkých a popularita mezi malými, která by mě nutila ronit slzy dojetí: úžas a ctnost! Nic víc.
Hledala jsem nějakou informaci a narazila jsem na sešit o Lardereim. Co vám mám říct? Jsem ohromená a strašně se stydím. Nezasloužím nic než to, co mám. Jsem nedůsledná, neopatrná, zbabělá, hanebná… ó, jaká hrůza! Kdybych nebyla napsala svá slova a své činy, nevěřila bych tomu! Zapomněla jsem na to, ten sešit jsem musela otevřít jako naschvál! Tak se sebou pohrdám, mám dobré úmysly, a pak najednou dělám bláznovství jako ve snu… Pohrdám sebou a nenávidím se, jako pohrdám a nenávidím všechny ostatní i své blízké… Ach, ta rodina… Považte, teta provedla třicet drobných úskoků, aby mě posadila na tu stranu, kde se okno nedalo otevřít (ve vagoně); svolila jsem, vyčerpaná bojem, pod podmínkou, že to druhé bude otevřené, a sotva jsem usnula, zavřela ho. Probudila jsem se a řekla, že rozbiju okna podpatky, ale to už jsme byly na místě. A tady, u oběda, úzkostné pohledy a dramaticky stažené obočí, protože jsem nejedla. Zjevně mě ti lidé milují…, ale přece jen mi připadá, že kdo miluje, měl by chápat víc než tohle!… Jenže to není láska, jsou to pitomé posedlosti.
Collignonová přichází a já před ní řečním, ale bez zmínek o věcech pro nás pokořujících.
Upřímné rozhořčení činí výmluvnost.
Muž rozhořčený nebo věřící, že je rozhořčený proti vládě, vystoupí na tribunu, pronese řeč a získá si věhlas. Žena nemá k dispozici žádnou tribunu; ke všemu ji obléhají otcové, tcháni, matky, tchyně, tety a tak dále, kteří ji celý den otravují: rozhořčuje se, je výmluvná před svým nočním stolkem, výsledek: nula.
A pak… máma pořád mluví o Bohu, dá-li Bůh, s pomocí Boží; vzývá se Bůh tak často jen proto, aby se člověk vyhnul všelijakým drobným povinnostem.
Není to ani víra, ba ani zbožnost; je to posedlost, slabost, zbabělost lenocha, neschopného, netečného! Co je méně ohleduplné než zakrývat všechny své poklesky tím slovem Bůh? Je to bezohledné, ba víc, je to zločinné, věří-li člověk v Boha. Je-li psáno, že se ta a ta věc stane, stane se, říká si, aby si ušetřila námahu pohnout se a výčitky.
Kdyby bylo všechno psáno předem, Bůh by byl jen jakýsi konstituční prezident a naše vůle, neřesti, ctnosti by byly sinekurami.
No tak, nebudu se udýchávat dokazováním, že Francie neleží na severním pólu!