Čtvrtek 19. srpna 1880

Dnes ráno za nic nestojím, oči, hlava unavené. A pomyslete, že odjíždím až v sobotu! Dnes nemám čas; zítra je pátek, a kdybych odjela v pátek, myslela bych si, že ty trampoty, které mě věčně potkávají, mě potkaly právě kvůli tomu.
Nevěřím, že princ Napoléon přijede, ostatně jsem z téhle krajiny příliš unavená, než abych tu ještě zůstávala. A režim, který držím, není uzpůsobený k tomu, aby mě udržoval v dobré náladě a zdraví.
V pátek máme jet na koni, ale ještě dál než včera, vyrazit v devět, naobědvat se kdesi u čerta a vrátit se. Je to ten oběd, který se mi příčí, neboť sama projížďka není příliš úmorná a v těch horách jede člověk jeden za druhým a vůbec se nemusí klábosit.
Mám horečku, paže mi klesají, vlasy se mi nekadeří. Byla mi zima, teď hořím.
Dnes ráno jsem se prošla a dokončila svůj obraz. Se sezeními pod širým nebem u toho opuštěného obrazu a se všemi obtížemi, které jsem jim způsobila, mě to vyšlo na sto franků. To je drahé.
Po četbě Figara a Gaulois se mi dělá nevolno. Figaro přestalo být veselé a k tomu nabírá čím dál mdlejší a hloupější tóny legitimismu. Co se Gaulois týče, otiskuje úvodní sloupky o Trouville nebo Dieppe, v nichž jsou věty jako tahle: „Venku se některé skupinky vzdalují po pláži a mizí ve tmě. Co tam budou dělat v takovou hodinu? Čas od času měsíc, vyhouplý z mraku, ozáří bílé šaty, které z dálky vypadají jako fantastická zjevení, a na třpytu vody se náhle vynoří podivně objaté stíny,“ anebo: „Mola a kasino dostanou vážnou tvář (po dostizích) a večer bude moci paní Durifflardová z Caen vodit svou rodinu po písku, aniž bude vystavena tomu, že uslyší šeptavé a omdlévající hlasy a uvidí ve stínu podivně tančit rudý nebo bílý záblesk dámského klobouku.“
Není to pěkné? A je to týž Gaulois, který žádá stíhání novin, jež se oddávají literatuře pro… vyhaslé starce.
Takové věci projdou jen s talentem. Ale hlupák, který se o ně pokouší, plodí ohavnosti hloupé až k pláči.
Tady je Rochefortova brožura. Stará Lanterne, kterou jsem neznala. Ale všechno tohle mě rmoutí.
Ten malý jakýsi cosi, ta špína Antonelli, mi v Římě říkal: „Když vidím všechny ty strany, které si dělí Itálii, je mi z toho smutno až k pláči.“
Já dosud nemám zemi, která by mi byla větší vlastí než Francie. Ale tu zemi nemiluji, chtěla bych ji využít, posloužit si jí, ale to je vše.
Co se týče Ruska, které je má krev a mé tělo, raději se mu vyhýbám. Kdybych se pletla do jeho záležitostí, příliš bych se rozvášnila, a výsledek? Být deportována nebo zavřena se ztracenými ženami. Tomu by se dalo vyhnout, ale je tu nihilismus, který je hanbou ruské liberální strany. Stačilo by být zaměněna s těmi zlověstnými idioty, a vláda, kdyby viděla, že nabýváte jistého vlivu, by si to nenechala ujít.
To všechno jsou důvody, které dokazují, že nemám povolání k neužitečné oddanosti… možná i užitečné, ale ztracené v davu.
Co bych chtěla, je právě tolik nebezpečí, aby to mělo barvu.