Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 11. srpna 1880

Malovala jsem v dílně, když přichází teta s Nervem, či spíš s Drbnou, který právě dorazil se zbrusu novými drby. Předně mi oznamuje, že paní de Saint Amand jela do Mont-Dore s úmyslem požádat o mou ruku pro svého bratra.
Ať tak či onak, ta pařížská hlava mi dělá dobře. Jdeme se projít k cukráři, na trh.
A tady je článek v Gaulois, který oznamuje vesmíru, že Berthe je milenkou Blanca z Monaka.
Po návratu z procházky se dívám do zrcadla a nacházím dvě vrásky pod každým okem, ne, jen pod levým okem.
Dopis od mámy, který říká, že se k nám připojí v Biarritzu. A tak činím rozhodnutí, abych zjistila, zda dokážu usvědčit z omylu své různé věštce. A také abych zjistila, zda stačí, abych po něčem opravdu zatoužila – po něčem nejen možném, ale o co se člověk dvacetkrát doprošoval na kolenou a co jsem nechtěla – abych tedy zjistila, zda stačí, abych byla ochotna tu věc, jež je mě nehodná, přijmout, a ona už pak o mě nebude stát nebo se nějak tak či onak pokazí.
Činím tedy rozhodnutí říct ano, až si Soutzo přijde pro mou definitivní odpověď.
Vždyť koneckonců toho všeho mám dost, a když nad tím přemýšlím, mám dost i toho sňatku se Soutzem. Nedá mi potřebné postavení. Nechci výhradně reakční společnost; chci… Vy víte, co chci. Inu ne, Soutzo není ta partie, ale ať tak či onak, řeknu ano.
Píšu mámě, že je zbytečné, aby se k nám připojila v Biarritzu, že počkám v Paříži. Ale pokaždé, když jí píšu, jsou to samé výbuchy zlosti a slzy, jsem v té otázce a na ty lidi rozhořčená!
Dnes večer si připadám svěží a mladá a Soutzo má menší šance.
Procházeli jsme se, teta, Drbna a já. Jak dobře dělá živý člověk, ale… jaké hnusné zvíře je takový světák a jaký rozkladný dech… A přece, jakmile člověk něčeho dosáhne, ti lidé se taky seběhnou, protože je to v módě, rozumějí umění, a celá ta dobrá stránka přesto neexistuje…
Ne, žádný Soutzo! A přece jeden z důvodů, proč chci říct ano, je právě to, že s ním budu mít klid potřebný k práci, nebudu mít ten neustálý strach: Pospěš si, stárneš, anebo: Až tam dojdeš, bude pozdě! A pak člověk šílí. Ale… nejsou snad tyhle úzkosti spasitelné?
Možná je to ten nutný osten… A přece myslím, že by bylo dobré se provdat, abych mohla pokračovat ve své dráze…
Jsem příliš ve vzduchu, příliš povýš, dívka!… a pak chci být volná. Fakticky jsem, ale pořád je tu ta nutnost přetvařovat se, říkat máma místo já a být hloupě pod poručnictvím… tím spíš, že se každou chvíli prozrazuji. S tím mizerným Soutzem a držíc své jmění v rukou bych snad měla klid…
A tehdy se vzorec mění: místo abych talentem dospěla ke skvělému sňatku, jde o to provdat se, abych měla čas talent získat.
Hned budu mít dobrých šedesát tisíc franků renty, a kdyby se prodala vila, dokonce čtyři sta tisíc franků, to by mi dalo osm tisíc franků renty. Ale co je to?!
Soutzo má dvacet tisíc franků renty!!!… Není to pitomé přinést mu jich osmdesát tisíc i se svou osobou? Vždyť koneckonců ženy se platí, a manželky by se měly platit ze zákona… přinejmenším stejně velkým jměním.
Ach! Vždycky se budu bouřit proti sňatku se Soutzem! Byla by to hanba.
Řeknu ne! Někoho takového kalibru vždycky najdu za dva tři roky. A do té doby tu vždycky bude naděje, že najdu něco lepšího.
Ano, ano, je rozhodnuto. Ať žije malba a pryč s Nervem, Drbnou a spol.