Pátek 23. července 1880

Celé dny zůstávám u sebe, léčení končí v půl šesté ráno (začíná ve čtyři) a potom se hodinu leží. A čím chcete, abych se zaměstnávala? Když hodinu dvě muzicíruju a čtu, dokud si neunavím oči, zbývají ještě celé hodiny. Obědváme v půl jedenácté.
Malé Audiffretovy mi často chodí hlavou a pak následuje vnitřní nářek nad mým osudem.
Kdo mi vrátí mé promarněné, zpustošené, ztracené mládí. Je mi jedenadvacet a onehdy jsem si zase našla tři šedivé vlasy; chlubím se tím, je to děsivý důkaz, že nic nepřeháním. Nebýt mé dětské tváře, vypadala bych stará, a stejně jsou dny, kdy se mi pod očima ukazují vrásky. A nějakou dobu jsem objevila dvě sotva viditelné čáry vybíhající od nosu, jedna se napojuje na koutek úst, druhá se ztrácí ve tváři.
Je to v mém věku přirozené?
Ne! Vidíte, v hloubi srdce se zvedá taková bouře, že je lepší to všechno utnout a říct si, že mi vždycky zbude možnost prohnat si v pětadvaceti hlavu kulkou dřív, než mě začnou litovat.
Měla jsem neobyčejný hlas, byl to dar od Boha, a ztratila jsem ho. Zpěv je pro ženu tím, čím je výmluvnost pro muže – mocí bez hranic.
Když si stěžuji, rodina mi říká, proč nic neděláš? Intrikuj. A jak? Pobídli mě, ať napíšu knížeti Urusovovi a požádám ho o dopis od Gorčakova pro Orlova, a on neodpověděl. Poznal mě v Sodenu s mou tetou a má rodina věřila, že zařídí všechno.
Ostatně co je na tom divného, jsme z venkova, bez jakýchkoli styků s hlavním městem a dvorem. Už dědeček žil jako divoch, jako by chystal mé utrpení. Když máma dospěla, vodili ji na plesy do Poltavy a Charkova. V jedenadvaceti se vdala za mého otce, který platil za boháče.
A vskutku – generál si nahromadil na tamní poměry obrovské jmění, dvanáct tisíc honů půdy, padesát tisíc rublů renty, myslím. Ale byly tu čtyři sestry, takže můj otec dostal pětadvacet až třicet tisíc rublů renty, on říká mnohem víc, ale myslím, že lže. Jenže manželé už deset let žili odděleně. Máma nesnesla rodinný život s tchánem a třemi starými pannami, švagrovými, a utekla ke svým, jako dítě, bez ladu a skladu.
Žili jsme na venkově, aniž jsme se s kým vídali. Pak cesta do Petrohradu kvůli Georgesovým záležitostem, kde jí její zářivá krása vynesla pár vysoce postavených ctitelů, kteří, když nic nedostali, zlhostejněli. A ta ubohá žena z toho neměla vůbec nic, leda historky o triumfech v rodinném kruhu. K tomu Georgesovy skandály a neustálá starost celé rodiny, jak ho z toho dostat. Pak cesty na Krym, kam dvůr jezdil na sezonu. V roce 1867 jsme s mámou byly na jedné poštovní stanici, kudy projížděl císař; císař, spatřiv krásnou mladou ženu, ji oslovil, byl velmi laskavý. Znovu se viděli v létě na Krymu. A buď císař nebyl dost útočný, nebo ta žena byla příliš nevinná, ale skončilo to prostě.
Společenské radovánky – posuďte sami, co jsou pro mě.
Taine říká a dokazuje, že rány na ješitnosti přispěly k vypuknutí Revoluce. Velcí muži na to byli citliví, jsem [tedy] citlivá.
Na procházce, v parku, na nějž vede mé okno, jsem viděla paní de Rothschildovou, která sem přijela se štolby, koňmi a tak dále. Pohled na tu šťastnou ženu mě zabolel, ale je třeba být statečná. Ostatně, když se bolest vystupňuje, je to vysvobození. Když člověk dojde k jistému bodu, ví, že už může jen polevovat. Trpí se ve chvíli, kdy se ta krize srdce a duše očekává, ale jakmile k ní dojde, uleví se. A pak si člověk přivolává na pomoc Epiktéta nebo se modlí; jenže modlitba obměkčuje.
Teď je mi na pár dní lépe, během nichž hořkost poroste, poroste, poroste; pak zase výbuch, pak sklíčenost, a pořád takhle dokola!
Záležitosti Sulimy a Dikana skončily triumfálním osvobozením porotou, máma se nechá představit, Alexandre a Étienne už osvobozeni byli. Ostatně to byla směšná pře, která se vlekla jen proto, že se ze strachu vyhýbali soudu. A když jsem říkala: Jeďte do Ruska, skoncujte to! odpovídali mi, že si nejspíš přeji jejich smrt, nebo vězení, nebo vyhnanství. To vám ty figury vykresluje. Mezi svými si připadám jako rozumná bytost zavřená v blázinci. A jako by mi nohy uvázly v mořských řasách, které stoupají a obtáčejí mě, mohu jen křičet a cítím, že i to je marné.
[Na okraji: Nebylo se čím zabývat]