Sobota 24. července 1880

Poslali mi z Paříže šaty z bílého batistu, sluší mi, oblékla jsem se a vzala si pěkný klobouk. Vyšly jsme ven a teď čtu a hraju na kytaru.
Patti má jistě úžasný hlas, ale jak to, že i ve chvíli, kdy jí tleskáte, cítíte, že vašemu nadšení cosi chybí? Pasqua z Nice ve mně vyvolala plnější dojmy! Ale nikdo mě nedojal tak jako já sama ve chvílích, kdy se mi vracel kousek hlasu, a dokonce i tehdy, kdy ho mám jen na to, abych si zazpívala docela potichu, pro sebe. Nemyslím, že se klamu, neboť dva muzikanti jako Barnola a Bihovetz byli mým hlasem nadšení, a hlavně tím tónem, který „šel až k duši“.
Jistě se nesluší mluvit o jídle po hudbě, ale jsme přece naturalisté, ne? V tom zatraceném Mont-Dore se chcípá hlady, když se člověk nedokáže spokojit s tou špínou u společné tabule. Zařídila jsem to tak, abych neobědvala, ráno si dávám čaj se smetanou a tu a tam piju mléko. Doufám, že kvůli tomu ještě zhubnu a vyjasní se mi pleť. Vidíte, že tahle přestávka bude mít poetické výsledky… ne ale příliš, protože jsem zhubla dostatečně a jsem štíhlá tak akorát na dívku; na ženu by se dalo ještě trochu přibrat, ale nebylo by to k užitku.
Je to jako v nějaké divoké zemi, z kuchyně se nedá dostat vůbec nic, nakonec mě to začne bavit; sešla jsem dolů pro chleba, který jsem našla v předsíni, a Rosalie obíhala město, aby sehnala paštiku a ovoce. A hraju na mandolínu, to obměkčuje mravy, vážně není nad to nic. Mé včerejší žaly se za zvuků nástroje zahalují. A v osm jdu spát.