Středa 21. července 1880

Začala jsem léčení. Vyzvednou vás v utěsněných nosítkách. Úbor z bílé flanely, kalhoty s nohavicí přes chodidlo, kapuce a plášť.
A pak následuje jedno za druhým: koupel, sprcha, pití, inhalace a tak dále. Podvolím se všemu, je to naposledy, co se léčím, a neléčila bych se, kdybych se nebála, že ohluchnu. S mou hluchotou je to mnohem lepší, skoro dobré.
Moreauovi mě nudí. Matka je obyčejná a mluví s chilsko-bordeauxským přízvukem! Dcera je pečlivá a elegantní slečna, tak trochu až moc dcera domovnice. Není tu nikdo, na koho by se člověk chtěl obrátit, a já nemám plátna, žádná jsem si nepřivezla a tady nic není.
Ptám se, zda je na světě jediná rozumná bytost, která by v hloubi duše nebyla republikán. Je-li někdo něco jiného, je to z povinnosti nebo ze známostí, nebo proto, že by za jiného režimu dostal to, co od republiky nezíská. Příliš zkompromitovaná minulost, příliš okázale hlásaní příbuzní a názory brání tomu přidat se. Ale který rozumný, inteligentní, vlastenecký a hrdý člověk může být něčím jiným než republikánem?
Obracím se na všechny, nežádám, aby to kdo přiznal; není na světě bytost, která má cit pro svou důstojnost a která by mi v nitru svého svědomí nedala za pravdu.
A jakou lokajskou duši, jakou potřebu nízkého poddanství musí člověk mít, aby byl upřímně monarchista? Ale upřímně žádný takový není, jak vám říkám; nutnosti, potřeby, bázlivost, ústupky [aby člověk] z falešného studu, ale jinak nikdy. Člověk je royalista nebo bonapartista, ale je to role, kariéra, řemeslo, a nic víc.