Pondělí 5. července 1880

To já jsem překvapená, když po návratu zastihnu Soutza. Zvláštní překvapení; psala jsem muži, který byl daleko, a tady přichází a žádá mě o rozhovor.
Přijala jsem ho chladně, ale večer, když naléhal, že se mi musí svěřit, a všichni tři jsme se tomu smáli, vyšla teta ze salonu a začalo to. Já posměšná navzdory sobě a držící se vět z dopisu, on rozhořčený, že ztrácí všechny připravené řeči – zkrátka po tolika kličkách se ukáže, že nedokáže nic říct, a přitom zjevně přišel něco říct. Začal pěkně tím, že mluvil o paragrafu č. 1 200 000 začínajícím slovy: „Jelikož jsem byla tak laskava a dala vám na vybranou mezi okamžitým rozchodem a šestiměsíční lhůtou“ a tak dále, a žádá o jeho vysvětlení, naprosto zmrazený tím „okamžitým rozchodem“. Jenže já jsem těm zmateným řečem nerozuměla, a znemožnily je mé velmi vtipné vpády – snad pro nepřítomné publikum, ale pro něj rozčilující. Plakal.
Já ze sebe dělám dobračku, řeknu mu, ať se uklidní, a začnu znovu se svými historkami o věnu, o výdajích, o povahách. Očerňuji se s chutí, ale on křičí, že se neznám, že budu ideální manželka. A znovu se mi nabízí, že se za dva roky zruinuje a pak se nechá rozvést.
„Té velkorysosti byste nebyl schopen, pane.“
Zkrátka má za to, že je ode mě ohavné takhle rozumovat a probírat každé slovo… Jenže považte – ten chudák se vrací z Compiègne, kde hltal noviny, myslí si, že je v politice doma, a v pěti větách udělá tři kopance.
Prý pořád jen pózuji.
„Komediantka od narození, milý pane, co naděláte?“
„Myslíte si snad, že bych se obtěžovala s vámi rozprávět, kdybych si nepředstavovala, že mě poslouchá tři tisíce lidí?“ A je to pravda.
Na mé krásné věty odpovídá, že si hraji na geniální ženu.
„Takže si nemyslíte, že jí jsem. Nemilujete mě. A poslouchejte dobře, jednou provždy: nikdy si nedovolte žádnou výtku ani kritiku, jinak odejděte.“
„Chci, aby přede mnou člověk ležel tváří k zemi, anebo ať vůbec není. Vaší jedinou omluvou by bylo ležet tváří v prachu, jinak táhněte ke dveřím.“
Ale ta neslýchaná slova si dokážete představit, jen když vám řeknu, že jsem je pronesla s naprostou vážností.
„Zkrátka – co byste chtěl? Že jsem protivná? Jestli mě milujete, tak tomu nevěříte. Mějte dnes večer dvě stě tisíc franků renty a zítra jsem vaší ženou; vzala bych si vás dokonce bez přílišného odporu.“
„Nemáte nic. Co mi nabízíte? Nemiluji vás. Zbohatněte, kšeftujte! Co já vím. Okraďte svého švagra jakožto bankéře, sám je to zloděj, tak se nějak zařiďte, a jestli zbohatnete, vraťte se.“ A nato jsem se bavila tím, že jsem se přirovnávala k těm protivným ženám z románů.
„Očerňujete se s chutí.“
„Jestli jste přesvědčen o tom, co říkáte, nejste tak hloupý, jak jsem si myslela.“
Nakonec prosí o odpuštění, podvolí se všem přikázáním mého Svatého písma a odchází s předsevzetím, že na tom obchodě v Lille vydělá peníze.
Nechala jsem si políbit ruce a nejsem s tím spokojená. Jestli on miluje mě, já jeho ne.
„Jestli mě milujete, musíte být z mého chování zoufalý – proč se nezabijete? Bůh chraň, abych byla příčinou nějaké sebevraždy, ale být vámi, vrátila bych se domů a prohnala si hlavu kulkou.“