Čtvrtek 1. července 1880

Slečna Marie del Sarte, ta, co mi dala první lekce sochařství, a její sestra u nás dnes večeřely. Když jsem platila za lekce, dala jsem slečně prstýnek, dlužila jsem jí to – účtovala si dvacet franků za čtyři lekce. Styděla jsem se jí dát tak nepatrnou částku. Jsou to dvě rozkošné dívky; myslím, že se stýkají s dobrou společností, jejich otec byl proslulý učitel zpěvu Real del Sarte.
Té starší je dvaatřicet, je velmi vysoká, dost statná, tmavovlasá s obdivuhodnýma očima a zářivou pletí, ale ten výraz skromnosti a zbožnosti jí bere lesk, jaký by její krása měla mít. Magdeleine je sedmadvacet, hádali byste jí dvaadvacet. Rozkošně plavá s vlasy, které spadají až ke kolenům. Černé oči, čisté čelo, lahodná pleť, svěží a změkčená šedavými tóny. Pyšný nos a ty popelavě plavé vlasy zcela pozoruhodné. Obě dobře vychované, půvabné, hodné dívky. Strávila jsem příjemný večer. Jaké rozkošné poctivé povahy! Vyprávěly mi o Julianovi takové rysy dobroty a velkorysosti, jaké by u muže tak jemného a s tak vytříbeným duchem neměly překvapovat. Ať tak či onak, je to dobrý bod pro velebného otce Juliana. Včera jsem jim dala vstupenky do Sněmovny.
Znají Audiffretovy a rozvařila se ve mně krev, když řekly, že paní Audiffretová má nesmírně mnoho známostí a chodí často do společnosti. Jen já jsem uzavřená, já vím. Změnilo by se to teď, kdy už je příliš pozdě; jako dívka už nic nezmůžu. [Začerněno: půl řádku]