Úterý 22. června 1880

Jak to, že jsem nic nevěděla o tom úžasném včerejším zasedání? To mi vyvedlo mé malování. Ostatně jsem věděla, že se bude jednat o amnestii, ale kdo mohl tušit, že promluví Gambetta? Žádné noviny to nenaznačovaly. Obíhala jsem krámy, zatímco ten neobyčejný muž řečnil. Inu! Po něm už není nikdo. Paul de Cassagnac vedle něj působí slabě, nuzně, jako kluk. Kdybych Paula de Cassagnaca milovala, takhle hloupě by se mi před očima nepropadl do země. A kdybych nebyla republikánka z přesvědčení, ten obdivuhodný muž by mě jí učinil. Vzpomínáte si, jak jsem před více než dvěma lety provolávala slávu Cassagnacovi a psala ve svém deníku, že on nebo někdo jiný by ze mě mohl citem udělat bonapartistku nebo cokoli jiného, ale že v duši jsem republikánka? Těší mě to, dokazuje to, že mám nějaké přesvědčení, a udivuje mě to. A což jsem se s ním neshodla – totiž což jsem o dva roky nepředběhla včerejší Gambettovu řeč, když jsem jednou večer, jak jsem o tom začala přemýšlet, neřekla: dnešní republika je ta pravá, dlouho očekávaná, ta konečná, požehnání nebes, konečně přišlá.
Co záleží na přehánění, jehož se užívá, aby se došlo k pravé míře? [Vyškrtnutá slova]. Republice se vyčítá krev, bláto a tak dále. Jen pohleďte na začátky všech věcí, zvlášť když jedna polovina překáží, bojuje, kazí. Země není salon.
Ať si straníci vybírají své hosty, ale republika není strana, je to Země. Čím víc lidí k ní přijde, tím víc rozevře svou náruč, a až přijdou všichni, nebude už vyhnanců, ani opuštěných, ani vyvolených, nebude už stran, bude Francie.
A tehdy budou viníci potrestáni, ale nikoli zavrženi. Jak by to vůbec bylo možné?
Vyčítá se republice jako zločin, že má ve svých řadách ubožáky – a který národ je nemá?
„Republika není ani salon, ani klika. Kdyby se Francie stala legitimistickou nebo imperialistickou, byli by snad pak všichni čistí?“