Středa 9. června 1880

Uhodnete tu pasáž článku, kvůli níž jsem zčervenala a zbledla tak, že mi z toho ještě teď je zima.
A je to v „Le Gaulois“, který se začíná číst stejně jako „Le Figaro“. Pro ty, kdo mě znají, je to, jako by tam bylo vytištěné mé jméno, a co se těch týče, kdo mě neznají… inu, těm je to jedno a mně taky. Ten článek napsal dobře zpravený přítel.
Casimir jednou vyprávěl, že byl milencem matky, než si vzal dceru Acardovou. Pořád A.
Dnes ráno jsem si zrovna vzpomněla, že jsem vám zapomněla říct, že při své poslední návštěvě u královny jsem ho tam viděla. Stoupaly jsme po levé straně a on se právě bavil s několika muži, sestupuje vpravo. Pozdravil mámu, která mu pozdrav velmi vlídně vrátila, já jsem se dívala přímo před sebe… ostatně abych ho pozdravila, musela bych otočit hlavu. Máma ho viděla, když jsme stoupaly první částí schodiště, a tak chtěla jít nahoru po pravé, ale já jsem zamířila vlevo, a to bylo docela prosté, bylo to velmi blízko dveří salonu, a pak vpravo byli všichni ti muži.
Byla jsem v černém sametu, velmi hezká. Ten článek mi na tři dny zabrání chodit ke Gaviniovým, nesmějí o tom přede mnou mluvit, a budou o tom mluvit pod dojmem ještě docela čerstvým. A přece ne, Gavini, ten o tom z ohleduplnosti mluvit nebude, ale mezi ženami…
Možná si myslí, že ho stále miluji, člověk je v takových případech tak důvěřivý.
Přesto musí cítit jakési uspokojení samolibosti, když mě vidí… Jak jsem byla hloupě dětinská a bláznivá, když jsme ho vídali!
Ach! kdybych teď měla to štěstí potkat nadřazeného muže, to bych ho nepromrhala já… Ne že bych brala dnešní ranní článek doslova, víte, že nevěřím nikomu a nedůvěřuji ničemu a všude předpokládám to nejhanebnější. V prvních dnech našeho přátelství s Gaviniovými jsem si myslela, že si mě paní přeje za milenku pro svého muže, a když Antoine, vrátiv se z dostihů, jmenoval jména přátel paní, myslela jsem, že se jmenují známá jména, aby mě oslnili. A tak, jak vidíte, není hanebnost, kterou bych netušila, a není anděl, v němž bych nepředpokládala převlečeného démona.
A tak není třeba příliš věřit těm špatnostem, které si mohu o Cassagnacovi myslet, je sice pravda, že se povídá… pravý opak toho přátelského článku. Říkalo se, že ho vydržovala paní de la Valette, a španělská královna, a kdovíjaké hrůzy! To je jedno, i kdybychom předpokládali, že není lepší než ostatní, musí se mu připsat k dobru, že je jiný, že je někdo… a i kdybychom připustili ty špinavosti, co se říkají, lze na ně zapomenout, srovnáme-li ho s ostatními… aspoň se všemi, které jsem viděla. Tohle byl jeden, který byl můj druh, můj rovný, můj… bratr. Možná je stokrát nadřazenější než já, ale je to přesto rovnost. Člověk může být lepší, a přitom téhož druhu, je rovný; kdežto Casimir a já jdeme spolu jako osel a kůň, jsem osel, chcete-li, ale nemluvíme s ním stejnou řečí, to chci říct. Když mi neříká, že mě miluje, nemáme o čem se bavit, a přitom není ani hloupý, ani nevzdělaný. A s Cassagnacem jsem se taky nebavila, dělala jsem bláznivou… Když mě o rok později Blanc znovu viděl, nemohl se z toho vzpamatovat, jak jste se změnila a jak vám to víc sluší, jak vám to sluší!
Byla jste úplně pomatená, ale teď!… Inu, jestli to nezpůsobil čas, byla to katastrofa, co přinesla tu šťastnou změnu. Když jsem spokojená, skoro nic nepíšu, leda když zaznamenávám rozhovory. Dlouhé stránky přicházejí, když je co říct.
Mám těžké srdce a oči, které by se snadno naplnily slzami. Není to kvůli Zesnulému, ale ani přesně nevím kvůli čemu… kvůli všemu a ničemu.
Jsou dvě hodiny odpoledne, jdu k Fauvelovi, není mi dobře… Ta malá tetička a její matka odjíždějí ve čtyři, obětovala jsem jim svou práci.
Dnes večer večeře s Wodzinským, Antoinem a pravděpodobně Soutzem. Jak mi tihle lidé budou rozdílní od Cassagnaca, od mého bratra… to „můj bratr“ mě dojímá k slzám. Jsou to dva roky, co je ženatý…
Právě jsem listovala starými sešity a v Sešitě 78, na str. 156, nacházím tyto překvapivé řádky: – „Kdybych překládala své myšlenky s tou surovostí, jež mě charakterizuje, řekla bych: že se tedy nemůžu dočkat, až se vdám, abych se stala milenkou pana de Cassagnac.“ Ohavné, viďte?
Říkám to napůl se smíchem, ale je to ohavná pravda, ne, ne ohavná, ale bláznivá, bláznivá, nemocná.
Dodávám: – zítra možná budu mít z těch nesmyslů hrůzu – Ó! ano, ale hrůzu ze sebe nemám, byla jsem bláznivá. Ale jak vysvětlit, že mě sama myšlenka vzít si ho nikdy nenapadla a že abych ho milovala, mi… stačilo to, jen tak.
Obě tety odjely, je mi zle, Wodzinski večeří sám. Trávím den listováním svou cassagnacovskou minulostí, různé myšlenky… znovu žiji v té minulosti, nejsem v přítomnosti, jsem tehdy.