Úterý 25. května 1880

Člověk se ještě jakžtakž otupí, ale jaké procitnutí, když vidí lidi stokrát nehodnější a třikrát nuzněji obdařené, kteří si přitom užívají života!
Paní Audiffretová se za velkého skandálu rozešla s manželem, bývalým obchodníkem se suknem, jemuž se v Nice spílalo až do chvíle, kdy se mladý Emile dostal do klubů. Pak přijde do Paříže (její manžel bydlí také v Paříži) a vy víte, co o tom říká Soutzo. Inu, a přes to všechno… Dokonce se říkalo, že její poslední dítě je Emilovo, a přes to všechno…
Paní Gaupillatová přišla kvůli svému portrétu; pak jsem udělala kompozici. Námět, který mě uchvacuje. Maří Magdaléna a ta druhá Marie u Kristova hrobu. Jenže žádná konvence ani svatost, ale udělat to tak, jak člověk věří, že to bylo, a cítit, co dělá.
Anitchkoff přišel a díval se, jak pracuji, v šest se jdu obléci na večeři; Soutzo přichází a začne žádostí o koupi skici, pochopitelně odmítám. U stolu si teta dovolí výpad toho nejhoršího vkusu proti Audiffretovým. Nezastírané útoky jsou stejně užitečné jako chvála. Pronásledování je nejužitečnější propagandou.
Abych zmírnila nešťastný účinek těch hloupých slov, žertovala jsem o její nelítostnosti tím, že prý má spadeno na celý svět… Nemyslím, že by bylo mnoho žen tak prudkých na slova jako moje teta, mluví o všech, a když jde o zlomyslnosti, jdou nazdařbůh, ať už proti lidem ze společnosti, nebo proti služebnictvu, nemohu to snést.
Žárlí na Audiffretovy, moje ubohá teta, myslela si, že Soutzo je do mě blázen. Soutzo poté, co řekl, co řekl, se k těm lidem znovu vrací.
Zkrátka, moje rodina nikdy nepřinese nic než hlouposti, mrzutosti, popuzení, neobratnosti a tak dále a tak dále.
Tady je to, co jsem včera večer napsala mámě, ale dopis odejde teprve zítra:
– Myslím, že před Dinou musíte předstírat, že věříte, že vám ten poslední dopis píšu pod vlivem nějakého rozčilení. A tak, abych vám tu myšlenku vyhnala z hlavy, píšu znovu a potvrzuji předchozí dopis. Ujišťuji vás, ačkoli to dobře víte, že nejsem nikdy víc rozzlobená v jednom okamžiku než v druhém. Ostatně právě tomuto stavu, stejně příjemnému jako trvalému, vděčím za to, že jsem skoro zvadlá a že když se podívám do zrcadla, vidím po celém obličeji jakousi síťku, síťku dosud neviditelnou, ale která ze mě v pětadvaceti udělá stařenu. A je to docela prosté, člověk není znenadání mučen, jako jsem já, a ponižován každou chvíli malicherně, mrzce, ba i velkolepě. Tak tedy, drahá madam, jste varována, vrátíte-li se z Ruska tak, jak jste tam jela, vykonám svou malou záležitost, neboť jsem si slíbila počkat jen do své zletilosti, ač už dlouho dělám tu hloupost, že vám vyhrožuji.
Neukazujte mé dopisy svému muži, abyste ho obměkčila, k ničemu by to nebylo.
Buďte klidná, nestalo se nic mimořádného. Pořád se vídám s paní Gaviniovou, de Mouzay a de Bailleul. Chodím do té nejvznešenější společnosti a pohrdám oficiálním světem a vyslanectvími, protože Faubourg Saint-Germain tam nechodí. Ostatně bych měla být spokojená, co jsem dospělá, byla jsem na dvou kostýmovaných plesech (u Mouzayové), na dvou oficiálních republikánských plesech a na dvou plesech za vstupné. Člověk musí být věru rozmazlený jako já, aby nebyl bez sebe radostí. A pak je zřejmé, že ve společnosti zaujímáme úctyhodné místo a že jako dívka mám nejzáviděníhodnější postavení na světě a že muži si o mých nárocích musí dělat jen velmi vysokou představu, když mě vidí tak dobře postavenou. Dobře chápete, že bych se raděj utopila v lavoru špinavé vody, než si pro své peníze vzala nějakého Courtèse, Soutza nebo Tarenta. To vám říkám proto, že modlíte-li se k Pánubohu, aby mě provdal, je to zbytečné.
Zbytečné je také věřit, že mě baví vám tohle psát.
Raděj bych vám psala věci, které dcery obvykle píšou svým matkám, ale chápete, nemám chuť dělat z vás matku jedináčka, snad mi až příliš záleží na tom, abych vám zachovala dceru, každý má své vrtochy!
Já bych raděj nosila smutek za vás, než abych vám dala nosit smutek za mě.
Klidu, který by z toho vzešel, byste si v pokoji neužila, neboť bych řekla, že to jste vy.
Můžete ty dopisy ukazovat, jak chcete, abyste se ospravedlnila, povyk přesto neutichne. Mé tři přítelkyně mi představily to nejlepší, a co se kavalírů týče, máme špičkovou škálu: bratři Turquanové zastupují armádu, pan Vaujoie soudnictví, Soutzo cizí královský rod, pan a paní Bonsenneovi francouzskou aristokracii. Mladý Engelhardt a Cernitsky ruskou kolonii a pan Anitchkoff diplomacii, s Pelikanem coby medicínou a hluchotou. A tak se válím v radosti a úpěnlivě vás prosím, abyste nic neměnila na téhle existenci, která by mě, s pomocí vašich modliteb, jistě nechala provdat za následníka trůnu.
Zatímco tedy čekám na konec, který závisí na vás, přijměte všechna má požehnání, jakož i výraz mé hluboké úcty a mé věčné vděčnosti za vaše ctnosti, váš takt, vašeho ducha a obzvlášť, obzvlášť za vaše dobré mateřské srdce a za bdělost, kterou jste neustále vynakládala, abyste zlepšila osud svých dětí, uchránila je hnusných styků (pan Georges) a učinila jim život sladkým, dobrým a počestným.
Nejsou to urážky, je to prostředek, který zkouším po třímiliónté.
Soutzo hrál piket s Anitchkoffem, Anitchkoff odešel; hraje s tetou v salonu a já zůstávám u sebe a hraji na harfu. Nestojím o to vidět tu rumunskou tvář, hlavní je, že je tady.
Jdu spát a nechávám je hrát.