Pondělí 24. května 1880

Je devět večer a já jsem nervózní, protože Casimir nepřišel. Možná byl v sobotu dotčen. U večeře jsem mu před Anitchkoffem dost vážně řekla, že mi připadají zvláštní ty způsoby chodit přesně na večeři, že tento dům není restaurace a že je u mé tety, a ne u mě, a že já ho už přijímat nebudu. Ale teprve v cirkusu se rozzlobil; cestou domů v kočáře jsem si od něj vyžádala podrobnosti o jednom směšném souboji, abych je poslala do listu „En Avant“, který se prostřednictvím Gaviniho uchází o mou spolupráci.
– Dnes večer to nejde, řekl, jdu k Franckensteinovým.
A tak jsem mu u dveří suše popřála dobrou noc, aniž jsem podala ruku. Konečně! Co naděláte? Musím se s tím smířit. Snáz se to napíše, než udělá.
Juvisyovi dnes večer přijímají, nepochybně ho tam zastihnu, stejně jako Bailleulovou a Audiffretovy. Nevím, mám-li tam jít, člověk nemá honit svou smůlu, nemá ji pronásledovat…
Ach! jak je to otravné…
Je-li dotčen, je všechno v pořádku, ale obejde-li se beze mě tak ochotně a bez hněvu… To je velmi otravné. Mám taky nervy napjaté jako houslové struny.
Včera večer jsem mohla usnout jen s pomocí literatury, vyčerpáním. O půlnoci jsem znovu rozsvěcela lampu a dnes večer se ptám sama sebe, mám-li jít ven. Tak co, pomyslní čtenáři, co mám dělat?? Jít brzy spát a zítra od osmi pracovat. To by bylo moudré!! Jenže jsem tetě řekla, že dnes večer půjdeme k baronce Reille. Nemám chuť vidět společnost… jen tak… Chtěla bych odjet, mám už dost všech těch mrzutostí.
Šla jsem tam, paní Reille pochopitelně letos už nepřijímá, a tak jdeme tamhle. Jenže cestou jsem se chtěla vrátit a jít spát, neboť jsem tam šla kvůli Soutzovi, ale kdybych se vrátila… v půli cesty by to bylo ze stejného důvodu; takže obojí bylo špatné. Vejdu s tetou, hraje se bakarat, stará Bailleulová, paní Audiffretová se svou dcerou Marií, dvě další staré; pánové d’Astaford, Verdier (ten tlustý zpěvák), Albéric Second a Soutzo pochopitelně. Tomu poslednímu musím dát za pravdu, rozdělil se spravedlivě mezi obě dívky, Marii Audiffretovou a Marii, totiž mě, hloupou.
Ta malá má mou švadlenu a poznávám svůj střih šatů, ale špatně nošený a nepůsobící stejně jako na mně.
Začnu tím, že se Soutza zeptám, jestli je tenhle salon náležitý; udělá grimasu.
Už dávno nás varoval, abychom k Juvisyovým nechodili, ale já odpovím, že jelikož ho pokládám za lháře, chtěla jsem se přesvědčit sama.
Pochopitelně se tvářím pohoršeně. Mňoukají a malá Audiffretová, velmi hezká, hraje hodně špatně Chopinův valčík. Tleskám všem. Ne! ale jak to vypadá, že si ze všech utahujete! říká mi Soutzo polohlasem. Eh ale nikdo si toho nevšimne, spolknou všechno i s navijákem.
Jsem pokořena tím, že jsem tam přišla. Bůh ví pro koho a proč.
Chráním se kritizovat tu dívku, naopak nazývám ji hodnou holčičkou a říkám, že je hezká, ale dodávám… skoro nic, co ji usadí. Zkrátka, ten prostřední tvor Soutzo si o tom může myslet, co chce, já jsem mu ji představila mile… ale jak se patřilo.
Chcete, abych vás doprovodil?
Ano.
Ale kvůli zácpě tří kočárů čekáme, až ty dámy usadí do vozu. Čekala jsem, to je jisté.
Kdybych byla věděla, že máte kočár, řekla bych ne, přijala jsem jen v domnění, že se máte vracet pěšky.
Cestou zpět se večírku přímo vysmívám a Soutzo se tváří pobouřeně, vždyť nás varoval, ale já mám hloupý systém: chodit „abych viděla, kam mě to dovede, a tak dále“.
Přesto jsem provedla velkou hloupost, když jsem se zeptala, jak to, že paní Audiffretová tak klesla, Audiffretovi se v Nice stýkali s nejlepší společností. Načež (už u nás) mi Soutzo říká, že ta žena je velmi obratná a že má v Paříži několik velmi dobrých styků, že u ní viděl paní de Bonneval a tak dále. Nemluvě o oficiálním světě, vyslancích a tak dále a tak dále.
Můj vztek už nemůže vzrůst.
Mluvilo se o Rouzatovi, kterého se Bailleulová pokusila oženit s… Ó! ale Rouzat, říkám, si vezme jen věno.
Zřejmě, říká Soutzo.
Ale ano, říká teta.
Zkoušel to tady, ale té osobě jsem odpověděla, že kdyby mi vážně nabízeli Rouzata, byla bych s to dát tomu drzounovi políček. (Tohle je pravda.) Ó! Rouzat, nabízet mi Rouzata, vždyť bych si raděj vzala bůhvíkoho, kohokoli, hleďte… Vás! raděj než Rouzata. To je řečeno všechno, viďte!
To snad vykoupí tu velkou hloupost, ale to je jedno, začínám být příliš hloupá… Ale ne, bylo to pořád totéž.
Jen kdyby mě jednoho dne našli mrtvou v posteli, vězte, že to bude vztekem z toho, že jsem tak hloupě, tak malicherně ponižována.
Já, já mám trpět, protože nemohu chodit do náležité společnosti. Myslíte, že muži nedělají polovinu toho, co dělají, ze samolibosti?
Není to žalostné, není to příšerné, není to kruté?
Mámě: „Nenechte se obrat od Bashkirtseffa, a jestli mě budete kvůli mým záležitostem rozčilovat, zařídím je, jak budu umět, tak, že si rozbiju hlavu a řeknu, že jste to vy. Už hodně dlouho vám tu slávu slibuji a vy už tomu nevěříte, ale poslyšte tohle, přísahám vám při všem, čím jste mě nechala trpět, že říkám pravdu… Přísahala jsem si počkat na svou zletilost, a jestli se nic nezmění, zabít se. (To je vtip.)
Mějte z toho prospěch, a ať mě na místě zardousí mor, jestli existence, kterou mi tropíte, není strašnější než galeje nebo věčné vězení.“