Sobota 22. května 1880

Saint Amand přišel.
Tony shledal portrét mimořádně podobným, dobře nakresleným, dost dobře modelovaným a špatně namalovaným.
Soutzo pronikl do těch nejnepřístupnějších salonů Faubourgu. Noviny ho jmenují.
Málo lidí, paní Gaviniová a Richaudová; Goldsmid, Tchoumakoff, Morgan, Turquan a Antoine Gavini. Anitchkoff a Pelikan hrají whist v modrém salonu.
To zvíře Soutzo nepřišel, Audiffretovi přijímají také v sobotu a on tam pochopitelně je.
Vidíte, musím se s tím smířit, je konec. Ve čtvrtek večer jsem s ním mluvila o několika sňatcích pro něj, jako bych nebyla ani žena, ani dívka. Proč chcete, aby si stál na svém. Stál by si na svém, kdyby mě miloval. Ale on mě nemiluje. Vzpomínáte si na Marii Audiffretovou, jak rozmlouvala bratrovi chodit k nám a jak mě pěkně zřídila — sotva mi bylo šestnáct a jí patnáct.
Tu celou kuchyni má na svědomí paní de Bailleul. Zkrátka, copak… copak jsem přece nemluvila o tom, že bych si toho chlapce vzala? Ale hned jsem dodala, že je to nemožné. Ano, ale stejně je to… To jsem ale šťastná, to mám ale štěstí! A áčka mi předvedou ještě leccos jiného, není to k smíchu? A když jsem předstírala, že se mi nelíbí, že toho chlapce pořád přijímáme, rodina říkala, že jsem hloupá. Ach! mí ubozí přátelé, měla bych se zavřít a pracovat, neboť mi to dává trpělivě přijímat život, a nevidět nikoho, nikoho, nikoho.
A ty uši, které mi zvoní, zvoní.
Vidíte, vhání mi to slzy do očí, neboť po pravdě jsem až příliš nešťastná. Dnes večer půjdeme do cirkusu a Antoine nás doprovodí.
Stejně je hloupé nechat se porazit tou malou husou. Ach! kdybych se byla chtěla vdát, byla bych vítězkou, ale jdu za to, že mám tak velké věno.
Copak jsem ho onehdy večer nenazvala lovcem věna, protože říkal, že si nechce vzít malou Audiffretovou?
Už jsme byly u stolu, když Soutzo přišel. Teta mu prý dovolila přijít na večeři. Jsem chladná, ale jen tak na oko.
Antoine přichází a jdeme do cirkusu všichni čtyři. Vlevo mám Antoina, vpravo tetu a Soutza vedle tety. Hned pode mnou, moje šaty se málem dotýkají jeho ramen, Alexandre Larderei s Marií Delannoie, jež je rozkošný tvor. Jsou takhle zvláštní setkání, ale ten Larderei mi nepřipomíná nic než to, že Neapol a Sorrento jsou krásné kraje a že bych se tam ráda vrátila. Spousta známých tváří, Morgan, Plancy, Bertin, paní Richaudová a tak dále.
U východu se setkáme s Gaviniovými, které doprovázíme až na náměstí Beauveau.
Gavini a já rozprávíme o portrétu prince Jérôma na příští výstavu.
Soutzo, nevrlý a zachmuřený, nás doprovází až domů. Jde k paní Franckensteinové, Rusce, která hodně hostí vyslanectví a kolonii.
Tady je to drama. Nejsou slova, jimiž bych vyjádřila, jak už mám dost toho věčného ponížení.
Nikdo nikdy neuvěří, že jsem pohřbena zaživa dobrovolně. A teta, která je tak hloupá, že říká, že naše vyslanectví je samá špína. Po tomhle už není co dodat.
Ne, ne, ne, jsem až příliš nešťastná!
A všechny ty mé velké manýry a mé pohrdání vším, jak ubohým dojmem to musí působit na lidi, kteří vědí, že tu nemáme žádné postavení. To je vrchol neštěstí. Lepší je zemřít. Musí to skončit…
Musím zemřít. Lepší je rozbít si hlavu než žít takhle.
A ta matka, která odjela do Ruska, kdyby to aspoň bylo k něčemu dobré! Píšu jí hned teď.
– „Všude a každý den jsou večírky a plesy, všichni žijí, i ubožejší než my, a jen já jsem pohřbená zaživa.
Místo abyste se postila a chodila do kostelů, považte, že peklo, které mi tropíte tady na zemi, vám vynese věčné peklo tam nahoře, jestli v ně věříte.
Nefňukejte nad mým nedostatkem citů, ta krásná existence, kterou vedu, zabila všechen cit kromě nenávisti, kterou zaslibuji těm, kdo mě trýzní.“ Místo abych plakala, pojďme spát. Jestli se mi povedlo podráždit Soutza, řečeného Casimir, bude to možná malá útěcha, ale ne, Antoine je příliš ošklivý, on tomu neuvěří. Ležela jsem a vstávám, abych řekla, že jsem v slzách. Kdybych měla pozvání všude, pravděpodobně bych moc nevycházela, protože mám ráda práci. Ale nucená vězeňkyně!! To tedy bude vždycky takhle!
Už pět let, už pět let křičím, že to musí skončit, a už pět let jsem mučena pořád stejně krutě. Chtěla bych se schovat, nevidět nikoho. A zítra budu muset jít ke Gaviniovým, budou jim připadat divné, že je opouštím, ale je to takové utrpení takhle vycházet! Ach! Bože můj, smiluj se nade mnou.
Když jsem tak nešťastná, proč neukončit mrzutosti toho druhu vdavkami? Zdá se, že mám mravní přesvědčení, že přijde den, kdy budu žít, jelikož se nechci připoutat v okovech k nějakému obyčejnému pánovi.
A pak je to dočasná ohavnost proměněná ve věčnou prostřednost.
Nemám odvahu vzdát se vší naděje.
A pak, vdát se znamená abdikovat… Ale hleďte, udělám-li příští rok portrét prince, bude to zase věc příhodná ke všemu ostatnímu. Najděte mi tedy méně sympatický model (mravně) a s méně stoupenci… Ó! kdyby mi matka odtamtud přivezla úlevu, Bože můj, dej, ať to tak je, já…