Sobota 24. dubna 1880

Samé nové tváře, pan a paní Soubaloffovi (z Nice), baronka Reille, pan a paní Brochetonovi, Moliner (převelice bohatý Kubánec), Moraës, hraběnka de Juvisy se slečnou dcerou a jakýsi ministr z Chile, Uruguaye a tak dále a tak dále.
A pak ti pravidelní hosté a starý Gavini. Dnes večer večeře na počest hraběnky de Bailleul, která se měla (potřetí) vdávat za hraběte de Girardin (nic společného s Emilem), ale zdá se, že se to odložilo nebo rozešlo, a tak tu máme jen nevěstu, jejího otce a [Začerněná slova: její matku] a jednoho Astafortova bratrance, slečnu de Villevieille a Anitchkoffa.
Panu de Neuvy (otci paní de Bailleul) je čtyřiaosmdesát, stejně jako paní de Neuvy. Inu… Spěchám, abych se dostala k věci… Víte, vůbec nevím, co Tony o mé malbě řekl, mluvil potichu a kvůli tomu hučení v uších jsem nezaslechla ani slovo, ale dělala jsem, že rozumím, a o nic jsem se už neptala.
To je vážné. A považte, dostávám od Mouzay dopis, v němž mi píše, „že mi to nechce říct osobně, aby nepoplašila mámu, ale že je má přítelkyně, že se toho nesmím lekat, že se musím léčit. Už přes tři roky mě bolí v krku a bezmála šest měsíců nepřestávám kašlat a moje laryngitida je prý nebezpečná. Její synovec, který je teprve student medicíny, je dobrý diagnostik, a říká, že budu-li otálet s léčbou, ten kanálek nevím který nebo co se možná zanese, a pak pozor na hluchotu.“ Ta věta na mě dopadne jako ledová sprcha; začátek dopisu mě vyděsil, pak jsem se uklidnila a nakonec mě ta poslední slova vyděsila k smrti. Zítra zajdu k lékaři. Jen aby si někdo nevšiml, že jsem hluchá!! Doma to svádějí na mou roztržitost nebo na to, že pořád jen čtu, a tak je prý docela přirozené, že špatně slyším nebo rozumím. Ale to je jedno, je to nové neštěstí, a velké. Bez ustání se modlím k Bohu, aby mě toho zbavil, ale začalo to už přede dvěma měsíci.