Neděle 4. dubna 1880

Namalovala jsem malou hlavu Pařížanky ve velkém černém klobouku a vydřím plášti, kytice fialek, hlavu nakloněnou na stranu, směje se. Trvalo mi to pár hodin, ale je to malé a pak — je to pro chudé…
Paní Gaviniová, kterou jsem byla navštívit, ke mně mluvila takto: drahé dítě, na té dražbě se ocitnete se smetánkou pařížské aristokratické společnosti. D'Hervey de Saint-Denis, Montebellová a Trederneová jsou to nejdrzejší na světě, jsou krásné, mladé, módní. Budou-li k vám milé, buďte k nim milá, ale pokud ne, mějte se na pozoru. Myslím, že budou velmi milé, jste mladé, hezké, milé, elegantní. Ale nemluvte o svých republikánech, to by bylo strašné, byly byste ztracené, byla by to hrůza, neodstranitelná skvrna. Nemluvte o nich! Neříkejte, že je znáte, a kdyby nějaký přišel, nedávejte najevo, že ho poznáváte. Ostatně nejsou dost dobří na to, abyste o nich mluvily, moudrému napověz, viďte, Marie?
Inu, přesně to nevím, ale myslím, že je to pravda a že republikáni pro nás nejsou moc dobří. Hecht to začal a pak ty klepy Dumasových a divné společnosti, kterou vídají, Munkácsyovi a pak sami Krishaberovi, je to víc než měsíc, co jsem je viděla, nepůjdu první na jejich sobotu, neboť paní Krishaberová už dlouho nepřišla a je něco ve vzduchu.
Nevím, čemu vděčíme za tu dražbu a proč na nás paní de Fitz-James pomyslela. Naše domovnice byla dlouho její komornou a domovník už byl domovníkem tady, kde bydlela jedenáct let.
Myslím, že ti lidé vyprávěli té staré dámě o mých talentech a že bychom byly dobrým přínosem pro ty chudé.
Máma šla s onou starou vévodkyní prohlédnout prostory a všechno je zařízeno.
Zítra se vracím do ateliéru. Jestli jsem nikdy neměla posvátný oheň, teď ho mám.